PATETICKÁ (NA OKRAJ PRAGUE PHOTO)
Některé věci vám nedojdou, dokud se nestanou. Dokud se nestanou osobně vám.
Není to tak dávno, kdy jsem zapřisáhle tvrdil, že nechci mít své fotografie na zdech svého příbytku. Že přeci nejsem žádný samožer… Vzdoroval jsem té představě desítky let. Až má současná přítelkyně mě přiměla k experimentu a já svolil a několik skel si pověsil.
Tato má kapitulace se překvapivě velmi brzo obrátila ve velmi zásadní vítězství – každodenní pozorování a soužití s mými obrazy mi pomáhá celkem spolehlivě odlišit ty méně zdařilé fotografie od těch skutečně dobrých. Je to najednou nedílná, velmi důležitá a velmi inspirativní součást celého tvůrčího procesu. Je to jako když si můj oblíbený architekt Standa Fiala poté, co navrhne a postaví nový dům, vymíní si u klienta, že než ho definitivně předá, bude v něm pár týdnů žít a zkoumat nakolik se jeho vize potkala s realitou a co v dalších projektech případně udělat jinak a lépe.
Stejně jako jeho prožití stavby, kterou navrhl, i mě posouvá permanentní blízkost mých fotografií dál.
Dnešní ráno mi však připravilo nečekanou, ale vlastně nevyhnutelnou, konfrontaci v podobě prázdné bílé zdi zraněné jen několika hřebíky. Všechny mé nejoblíbenější kousky teď visí jinde – v místnosti 314 Kafkova domu na přehlídce Prague Photo.
Chybí mi.
Trochu s nevolí vnímám jejich nepřítomnost a současně mi dochází další rozměr celé situace.
– Co když je někdo koupí?!
Je cena, kterou jsem stanovil adekvátní skutečnosti, že je už nejspíš nikdy nespatřím? Není příliš nízká ve srovnání s exkluzivitou každé jedné z nich. To přece nejsou nějaké fotografie s možností napískat si nekonečně kopií. To jsou přeci mé ambrotypie, které tu se mnou žily, které jsou tak trochu mou součástí a které existují ze své podstaty jen v jednom jediném exempláři…
… tohle budu muset ještě zpracovat! Ostatně nejsem v tom sám. Podobnou Sophiinou volbou přede mnou musel projít snad každý výtvarník, pracující s konceptem jediného originálu.
|
