|
|
|
|
|
Fotografické ateliéry nejsou pro Václava Stratila pouze místem, kde si už čtvrt století dává vytvořit podobizny, ve kterých svou tvář využívá jako surovinu práci s výrazem a významem. Těží totiž také z daných parametrů a zaběhlých konvencí ve zde vytvářených typech fotografického zobrazení a činí z ní jednu z vrstev svého průběžného výzkumu. Na výstavě Sedim představuje několik řad nových pasových fotografických autoportrétů z posledních dvou let, v nichž právě ve výše zmíněném smyslu dochází na jednu z hranic fotografického zobrazení, aby po jejím překročení znovu objevil autonomní obraz. Spolu s nimi prezentuje také pokračování série Dvojice, na kterou navázal po více jak deseti letech.
|
|
|
|
|
For Václav Stratil, photography studios are not just places where he has been able to create his effigies for more than a quarter century. These are likenesses in which he uses his face as raw material for his work with expression and meaning. He also draws from given parameters and tested conventions in the types of photographic images created here and makes them into one layer of his preliminary research. At the exhibition, I´m sitting, he presents several series of new passport photographs: “self-portraits” created during the past two years. In these images, he indeed reaches one of the limits of photographic imaging, in the sense described above, so that he can once again discover the autonomous image after exceeding said limit. He also presents his series, Couples, which he decided to build upon after a more than ten-year hiatus.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
