Newsletter Migračního konsorcia:
KRIZE UKAZUJE MIGRANTY V PŘÍZNIVÉM SVĚTLE 

duben 2020

Vážení kolegové, vážené kolegyně,

krize odhaluje nové souvislosti. Ukazuje například, jak je přítomnost migrantů pro českou společnost přínosná, často i nepostradatelná.

Českou republiku muselo v souvislosti s covidem-19 opustit mnoho zahraničních pracovníků, což ochromilo stavebnictví, zemědělství i další odvětví. Náhrada se nehledá snadno. K tématu přinášíme pár čísel, odkazy na zprávy v médiích a jedno apelativní zamyšlení.

Cizinci, kteří zůstali v ČR, podobně jako příslušníci národnostních menšin - tedy skupiny, které bývají českou společností vnímány jako cizorodý prvek, - dnes v boji s pandemií často dokazují velkou obětavost a sounáležitost s českým prostředím. Zeptali jsme se pěti výrazných žen původem z Ukrajiny, Běloruska, Jemenu, USA a Mongolska, jak současnou situaci prožívají. Doufáme, že jejich odpovědi inspirují další autory k hlubším sondám.

Další číslo Newsletteru bude věnováno speciálně Řecku a možnostem pomoci pro lidi v uprchlických táborech.

Díky za spolupráci, opatrujte se a neztrácejme optimismus.
Za Konsorcium,

Za tým Konsorcia: Lucie Kellnerová Kalvachová a Carlos Gomez del Tronco
 

❯ OBSAH

Podle MPSV bylo v ČR registrováno roce 2019 přibližně 622 000 pracujících cizinců, což činí 12% celkové pracovní síly. Zatím nevíme ani přibližně, kolik z těchto cizinců se v souvislosti s koronavirovou krizí vrátilo do vlasti, ale zato víme velmi dobře, že začali velmi rychle chybět české ekonomice, zejména ve stavebnictví, dopravě, zemědělství nebo potravinářství.

Část poptávky po pracovní síle zřejmě bude možné uspokojit z tuzemských zdrojů, například brigádníky z řad studentů. Nicméně z reakcí zaměstnavatelů vyplývá, že náhrada cizinců českými pracovníky nemusí být vždycky možná nebo snadná. Například firma Unipetrol, která působí v jednom z páteřních odvětví, a proto se na ni nevztahují některá epidemiologická omezení, uvedla, že nedokáže zajistit údržbu svých zařízení jinak než s pomocí několika set zahraničních pracovníků se speciální kvalifikací (a tyto pracovníky pak i navzdory obavám místních občanů přivezla do Litvínova). Farmáři zase údajně odmítají české pracovníky, kteří přišli o možnost výdělku v gastronomii, a doufají, že se jim vrátí Ukrajinci, Bulhaři a další národnosti z jihovýchodní a východní Evropy.

Podobná je situace i v ostatních státech EU, kde proto přijímají speciální opatření a výjimky - například pro pendlery, specialisty v páteřních odvětvích, v zemědělství nebo ve zdravotnictví. Německo přijme až 80 000 cizinců, podobně vysokou poptávku hlásí také britští farmáři. V Británii mají rumunští pracovníci také zaučovat nové tuzemské zaměstnance. (Více o situaci v Evropě viz Weekly Review)

Česká republika zatím vstup cizincům nepovolila, přestože Svaz průmyslu a dopravy velmi důrazně žádá o otevření hranic alespoň pro vysoce kvalifikované odborníky. Vláda zatím pouze usnadnila podmínky pro zaměstnávání zahraničních pracovníků, kteří se již na českém území nacházejí, jsou držiteli zaměstnaneckých karet a hledají si novou práci. Se zprostředkováním nabízí pomoc například Ministerstvo zemědělství nebo Hospodářská komora ČR

Zdánlivá idyla

Krizová situace způsobená pandemií covidu-19 zviditelnila realitu, která je za běžných okolností přehlížená nebo přehlušená kritickými hlasy a obavami z migrace. Lidé mívají pocit, že cizinci ohrožují "náš způsob života", ale dnes je zřejmé, že ho naopak z velké části pomáhají budovat: 

Zahraniční pracovníci zasadili, sklidili, přepravili a zpracovali velkou část potravin, které si díky nim ani dnes, v karanténě, nemusíme odpírat. Těšíme se z pohodlí domovů, které pomáhali stavět a renovovat. A můžeme se také spolehnout, že se postarají o řadu našich seniorů a nemocných. Mnozí cizinci i dnes pracují z domova a umožňují tak fungovat firmám, které posilují naši ekonomiku. Ti, kdo mohou pomáhat ještě o něco víc, pomáhají ještě o něco víc. Přesně tak, jako většina rodilých Čechů. Šijí stovky (někdy i tisíce) roušek pro veřejné instituce i pro každého, kdo je potřebuje, dobrovolničí a čekají často velmi netrpělivě, až budou moci znovu vyrazit do práce.

V současných mimořádných podmínkách je práce migrantů najednou víc vidět, protože často patří k těm, kdo bojují takzvaně v první linii. Ale pravda je taková, že migranti se na zajištění "našeho způsobu života" podílejí neustále. A až koronavirus zažehnáme, budou svým dílem práce a invence přispívat dál, podobně jako teď. 

Zároveň s pochvalnými hlasy na adresu zahraničních pracovníků by však měl zaznít i fakt, že ve srovnání s tuzemskými zaměstnanci sice pracují stejně (někdy i více), ale nemají vždy stejné pracovní a životní podmínky. Musí překonávat specifické překážky, jako jsou:

• jazyková a informační bariéra,
• nejistota ohledně pobytových a pracovních práv,
• problémy se zajištěním zdravotní péče,
• absence podpůrné sítě rodiny a přátel,
• v některých případech diskriminací nebo podezřívavost okolí,
• znevýhodnění na trhu práce (zneužívání cizinců, zejména z chudších zemí, jako levné pracovní síly),
• v extrémních případech propad na okraj společnosti a hrozba vykořistování nebo obchodování (o zranitelnosti této skupiny osob a nutnosti ji chránit v souvislosti s pandemií upozorňuje ve své zprávě organizace La Strada International.

Zneužívání levné pracovní síly z ciziny se netýká jen ČR, ale i jiných států a v některých odvětvích představuje zásadní systémový problém. Dokládá to nepříklad Marie Heřmanová v článku Kdo se o nás postará? Migrantky na českém trhu práce:

„Současná krize tak odkrývá skutečnost, že systém zajištění péče v řadě evropských zemí stojí na levné práci a vykořisťování a zneužívání mobility pečovatelek. Pro EU by současná situace měla být pobídkou k reformě systému péče o seniory – jeho hlavním principem by měla být solidarita a zohlednění potřeb a práv pečujících i seniorů a seniorek, o které je pečováno, nikoli skutečnost, že pečovatelská práce je špatně placená, a vykonávají ji tedy ženy z chudších zemí.“

Cizí státní příslušníci dnes tvoří méně než 5% české populace, ale na pracovní síle se podílejí z 12%. Odvádějí nezanedbatelný objem práce a do značné míry jsou nenahraditelní. Je v zájmu všech, aby v českém prostředí mohli fungovat stabilně a důstojně, aby společnost fungovala soudržně a aby dokázala zohlednit potřeby všech, kdo ji tvoří. I proto je třeba posílit integrační projekty zaměřené na podporu:

• legální a důstojné účasti cizinců na trhu práce,
• právního, sociálního a dalšího odborného poradenství,
• výuky češtiny jako druhého jazyka pro děti i dospělé,
• orientace ve společnosti,
• dalšího vzdělávání,
• komunitního života,
• systémových opatření na úrovni obcí, krajů a státních institucí
• dalších podpůrných mechanismů zajišťujících spravedlivé podmínky pro život a integraci cizinců v České republice

Dnes, když přestali být neviditelní, je pro to ideální příležitost.

❯ Z CIZINCŮ NAŠINCI: pět momentek z času pandemie

Pandemie Covid-19 sice zavřela hranice mezi státy, ale jiné hranice úspěšně boří. Epidemiologická opatření a omezení platí pro všechny, všichni zažíváme obavy, co bude dál, jestli nepřijdeme o někoho z rodiny nebo z blízkých, nakolik se nám ztenčí příjmy a jak situace dopadne na děti. Společné starosti a společné úsilí o zvládnutí pandemie otevírají cestu ke sblížení lidí a skupin obyvatelstva, které se za normálních okolností setkávají jen málo nebo jsou vzájemně nedůvěřivé. A z "cizinců" se pod tlakem situace snáz a rychleji stávají "našinci" (o rozdílu mezi těmito dvěma kategorii píše velmi hezky Diakonie ČCE v projektu Tváře migrace)

Mediálním trhákem posledních týdnů se stala iniciativa #VietnamciPomahají. A nejde jen o šití roušek, finanční sbírky na zdravotnické přístroje nebo o srdce pro příslušníky integrovaného záchranného systému. Lidé, kteří za vietnamskými pomáhajícími iniciativami stojí a kteří se dnes hojně objevují v médiích, mívají také sympatický smysl pro humor, umějí to nejen s šicím strojem, ale jsou experty i v jiných oborech, mluví skvěle česky a leckdy až dojemně vyprávějí o tom, jak moc pro ně Česká republika znamená. Rovnítko mezi vietnamskou komunitou a večerkami bere za své a vytvářejí se úplně nové pozitivní asociace.

Lidí, kteří se v Česku nenarodili, ale našli tu druhý domov, je mnoho a jejich příběhy jsou velmi pestré. Ale obecně platí, že migrační zkušenost člověka spíše zocelí a naučí nečekat na cizí pomoc. Zároveň často přináší větší citlivost vůči strádání druhých a povědomí o širších (mezinárodních) souvislostech. Důkazy lze najít i v následujících pěti momentkách žen, které sice pocházejí z různých koutů světa, ale v ČR odvádějí záslužnou práci v neziskovém sektoru, zdravotnictví, školství, sociálních službách nebo jako dobrovolnice - často daleko nad rámec běžných povinností.

Diana (Ukrajina)
  
Přestěhovala jsme se do ČR v osmi letech společně s maminkou, která dostala nabídku pracovat jako malířka skla.  Nyní tu žijeme přes 20 let a jsme spokojené. Současná krize nás nejvíce poznamenala dlouhodobou prognózou o uzavření hranic. Na Ukrajině zůstala část mé rodiny, o kterou se staral můj táta. Před nedávnem však vážně onemocněl a potřebuje naši péči. Bohužel jsme zůstali od sebe odříznuti a pomáháme na dálku, jak je v našich silách. 

Přijela jsem do Čech pár let po revoluci, kdy ruština nebyla zrovna populárním jazykem, a tak jsem se snažila ji co nejméně používat a zároveň si co nejrychleji osvojit „nový jazyk.“ A možná díky tomu se češtinou dnes živím. Považuji ji za svůj druhý mateřský jazyk, ale naštěstí jsem si zachovala i komunikační úroveň ruštiny.

Pracuji v neziskové organizaci META v PR oddělení, kde se snažíme informovat o našich službách a programech pro děti a žáky s odlišným mateřským jazykem (OMJ), jejich rodiče a pedagogy. Cílem METY je podpořit tyto děti při jejich začleňování do českých škol a pomoct pedagogům v jejich práci. Během nouzového stavu je to tím potřebnější, že rodiče víceméně suplují roli učitelů, ale mnoho rodičů žáků s OMJ má problémy s češtinou a nemohou svou roli zastávat tak jako rodiče čeští (samozřejmě víme, že ani pro ně to není jednoduché….). 

V reakci na aktuální dění jsme lektorovali dva webináře pro pedagogy, které zhlédlo téměř 1900 osob. Dále jsme také zavedli otevřené online doučování pro děti, které nerozumí tématům ze školy nebo si chtějí jen popovídat česky. A dvě třídy ročního přípravného kurzu pro vstup na SŠ se také už od konce dubna učí prostřednictvím online platforem. Ohlasům od klientů jsou pozitivní, takže budeme naše online aktivity i nadále rozvíjet. Pomalu si zvykáme. Na jednu stranu vidíme velká omezení online režimu při vyučování dětí bez potřebného vybavení nebo znalosti jazyka. Na druhou stranu ho bereme jako příležitost, která přináší nové možnosti.


Olga (Bělorusko)

V Čechách žiji od roku 2013, prošla jsem aprobační zkouškou a pracuji jako lékařka. Českou republiku považuji za svůj druhý domov a za svou druhou mámu. Dala mi něco, co jsem v Bělorusku bohužel nikdy nepoznala. Proto se snažím pro ni dělat všechno, co můžu.

Vedu spolek lékařů se zahraničním vzděláním, Doktor Čechov, a snažím se o větší transparentnost aprobačních zkoušek. Někteří kolegové nás podezírají, že chceme zkoušky cizincům usnadnit a že potom péče o pacienty nebude dost kvalitní, ale opak je pravdou. Kdyby systém lépe fungoval, nadaní lidé by neodcházeli do Německa, a nemocnice, které trpí nedostatkem personálu, by nemusely obcházet pravidla a nechat léčit doktory, kteří na to nejsou dostatečně připravení (třeba jazykově). 

V současné době se nemůžu angažovat tak, jak bych si přála, protože se mi 5. dubna narodila dcerka. Zážitek to byl zvláštní, rodila jsem v roušce. Ale holčičku mám disciplinovanou: přestože termín měla na apríla, počkala s příchodem na svět o několik dnů, dokud vláda nepovolila dětem vycházet bez roušky :-) (to je ta běloruská krev)

O svou původní vlast si dělám starosti - prezident Lukašenko stále odmítá přijmout jakákoli epidemiologická opatření. Jsem ráda, že jsem před porodem ještě stihla iniciovat vznik videa, kde spolu s dalšími 24 lékaři vysvětlujeme Bělorusům základní pravidla ochrany proti koronaviru. Mělo velký ohlas, tak doufám, že jsme něčemu alespoň trochu pomohli.

Českému Ministerstvu zdravotnictví jsme nabídli seznam stovky zahraničních lékařů a sester, kteří se nabídli jako dobrovolníci. V některých evropských zemích mohou nemocnice takové zdravotníky využít. Tady, pokud vím, si je zatím Ministerstvo nechává v záloze.

Eman (Jemen)

V České republice žiju od svých pěti let. Tatínek zde vystudoval medicínu a později tu začal pracovat. Dnes vede oddělení následné péče v teplické nemocnici. ČR vnímám jako svůj domov, jelikož jsem zde vyrůstala.

Cítím se tu dobře, necítím se jako cizinka. Když jsem před několika lety začala nosit šátek (hidjáb), některým lidem to vadilo, ale ti, kdo mě znali, se postavili na mou stranu. Stále se občas setkávám s nenávistí, nejhorší je to vždycky kolem voleb, ale nemyslím si, že by Češi byli rasisté. Spíš mají o islámu málo informací a zkreslené představy. Pokud vím, tak česká média nemají na Blízkém Východě žádného dopisovatele, který by uměl arabsky! Proto jsem se rozhodla studovat žurnalistiku, beru to jako svou službu této zemi, že jí pomůžu arabský svět zprostředkovat. 

Současnou krizi zvládám, pokračuji ve svém vysokoškolském studiu online, snažím se být v této době produktivnější a dělat aktivity, na které jsem kvůli škole neměla čas. Ráda se zapojuji do iniciativ, které organizuje arabská komunita v Teplicích.  Např. šití a rozdávání roušek seniorům před obchody, posílání roušek nemocnicím, policejním stanicím, domovům pro seniory nebo také skromnými dary zdravotníkům nebo policistům (roušky, nápoje) jako děkovné gesto a vyjádření solidarity a podpory z naší strany.

Lidé v Jemenu, kde stále žije i část mé rodiny, jsou na tom mnohem hůř. Země je zničená mnohaletou válkou a víme už z uplynulých let, že vůbec nemá šanci se epidemiím bránit. Pokud tam koronavirus pronikne, bude to katastrofa.

Operátorka mongolské infolinky (Mongolsko)
v souladu s pravidly infolinky jméno neuvádíme
       
V České republice žiji už 15 let, vystudovala jsem tu vysokou školu a pracuji pro mezinárodní organizace a pro neziskový sektor jako sociální pracovnice. Jsem tu doma. Myslím si, že každá krize je zároveň příležitost ke zlepšení. Mnoho Mongolů nemluví jiným jazykem, přestože většina z nich chce v Česku zůstat, soustředí se hlavně na práci (jsou to velmi spolehliví zaměstnanci) a zůstávají nenápadní. V tom se lišíme například od Vietnamců, jejichž druhá a třetí generace je dnes hodně vidět. Ale současná situace i Mongoly nutí, aby byli samostatnější.

Od začátku nouzového stavu jsem přeložila mnoho informačních materiálů - stala se ze mě úplná expertka na roušky a hygienu. Skvěle funguje Facebook - víme, že v České republice žije asi 10 000 Mongolů včetně dětí, ale některé příspěvky měly až 14 000 shlédnutí. Z komentářů je vidět, že Mongolové oceňují českou disciplinovanost - všímají si třeba toho, že tu roušky nosí dokonce i bezdomovci.

Mongolsko sousedí s Čínou, a tak vyhlásilo nouzový stav už v lednu. Mongolové také začali nosit roušky dřív než Češi a zpočátku je proto lidé někdy obviňovali, že jsou nemocní a šíří tu "čínský virus". Další problém, se kterým se mongolská komunita musela vypořádat, byl ten, že v Evropě už před třemi měsíci uvízlo mnoho turistů a rodinných příslušníků, kteří se nemohli vrátit kvůli uzavřeným mongolským hranicím. Až teď se zdá, že bude vypraveno letadlo, kterým budou moci odletět.  

Jinak Mongolové pomáhají stejně jako každý. V mnoha firmách se šijí roušky, pořádají se finanční sbírky pro domovy seniorů a městské úřady. Každý pomáhá, jak může. To je normální.

Elaine (USA)

Přistěhovala jsem se do Prahy v roce 2002 s manželem, který je Čech, a se třemi dětmi. Jsem učitelka, mluvím anglicky, a tak jsem se stala angličtinářkou. Později jsme vytvořili program mimoškolní výuky angličtiny a začali jsme zaměstnávat české i zahraniční učitele.

Když přišla současná krize, věděli jsme, že musíme učit dál, jinak budeme muset celý program ukončit. Fungujeme online a práce vystačí pro několik lidí. Snažíme se udržovat s dětmi i rodiči osobní kontakt a působit pokud možno pozitivně. Je to náš způsob, jak pomáhat a také jediná možnost, která nám zbývá. Co bude dál, je samozřejmě velká neznámá pro nás pro všechny.

Česko je dnes můj domov, i když vím, že tu budu vždycky považovaná za cizinku. Moje děti a vnoučata snad na tom budou lépe. Přála bych si, aby byly hrdé na své české kořeny a aby se nestyděly za "smíšený" původ. Doufám, že se naučí milovat to dobré, co lze najít v každé kultuře.

Pracuji ve státní škole, kde učí ještě několik dalších cizinců. S každým dalším rokem vnímám, jak se lidé z obou kultur (české i cizí) učí překračovat neviditelné hranice, které nás dělí. Jsou to hrdinové! Překonávají své strachy. Učí se nové věci. Společně něco budují. A jdou skvělým příkladem našim dětem. Pro mě je to jedna z nejkrásnějších věcí, kterou jsem v životě poznala, a jsem moc vděčná, že to s nimi mohu prožívat.

❯ DALŠÍ OZNÁMENÍ, ZAJÍMAVOSTI A PUBLIKACE