Šimáně v Čunkově nemocnici

Z Prahy je člověk zvyklý na leccos, ale před projektem nové zlínské nemocnice blednou i všechny pražské akce Tondy Blaníka.

Od prosince, kdy zlínský hejtman Jiří Čunek nečekaně protlačil na zastupitelstvu schválení nové nemocnice ve Zlíně-Malenovicích za osm miliard, jsem napnutý, kdo tu story konečně popíše. Protože se tak neděje (a články „je to špatně, protože to staví Čunek“ odmítám), tak malá rekapitulace.

O Čunkově velkém investičním záměru se jednalo už minulý červen, ale zastupitelé nedali souhlas. Naopak to vypadalo, že se pozornost zaměří zpět na dosavadní areál krajské nemocnice.

Jenže pak před Vánoci hejtman bez předchozího avíza zařadil opět toto důležité hlasování a vyhrál s křehkou většinou.

Tak a nyní to, co je zásadní. V Praze sice také řešíme velkou investiční stavbu, vládní čtvrť (a někteří z nás i komu ze sousedů to pomůže zhodnotí majetek), ale ani Andrej Babiš by si nedovolil prosadit stavbu někde, kde nemá dohodnuté pozemky. To se může stát asi jen v Čunkově kraji.

Některé pozemky má stále město Zlín, které není úplně ve shodě s krajem – to se ještě podobá story jako Babiše s Prahou. Ale mnohem horší jsou poměrně rozsáhlé pozemky, které dosud vlastní římskokatolická církev. Přestože Čunek ujišťuje, že dohoda bude, církev dosud neprodala.

A teď to nejlepší, tedy nejhorší: Přímo uprostřed pozemku budoucí nemocnice se táhne úzký pruh, který patří Unimex Group, tedy holdingu, který vede jeden z nejschopnějších českých byznysmenů a vládce českého nebe Jiří Šimáně.

Kraj tedy schválil hejtmanovi projekt, který nejen že nemá veškeré vypořádané podklady, nemá jisté financování, ale který má být i na pozemcích, které kraj ani nevlastní. To teď samozřejmě výrazně zvyšuje vyjednávací páku nejen Zlína a církve, ale především Unimexu, který si může usmyslet, že mezi chirurgií a internou nechá přistávat svoje letadla SmartWings. Ale možná právě to byl cíl se dostat do této situace.

Rozhodně takový postup veřejné výstavby není v souladu s péčí řádného hospodáře a je otázka pro právníky, zda vůbec v polovině prosince byl Čunkův návrh hlasovatelný a je tedy platný a závazný.

Počty z penzijní reformy

Chápu, že někdy je těžké se dostat k neveřejným dokumentům. Třeba k auditní zprávě o střetu zájmů premiéra mi to dalo dost obíhání. Ale vůbec nechápu, co je tak těžkého na získání podkladových materiálů k představené reformně penzí, která není nijak zvlášť tajná a existuje po Praze v asi padesáti kopiích, protože důchodová komise je hodně početná.

Bohužel však dosud podkladový materiál „Výchozí varianta nastavení parametrů nového důchodového systému“ nebyl zveřejněn a proto se debata o představených variantách hned dost vymkla kontrole. Nikdo totiž přesně nevěděl, jak experti k dosazeným číslům došli.

Protože ještě v úterý ze zprávy nikdo to podstatné necitoval, tak jsem dal alespoň nějaké tabulky a citace do komentáře.

Ale k mému údivu není venku dosud. Asi to nikoho nezajímá, jak spočítat miliónům důchodců přijatelnou a zaplatitelnou penzi.

Tak alespoň zde klíčové pasáže. Nekomentuji, jen dávám základní podkladové informace, které chybí.

Nikdo příliš nevěděl, jak se došlo k základnímu důchodu 10500 korun v nultém pilíři. Tak tedy: „Základní důchod z 0. pilíře by měl dosahovat takové výše, aby zajistil minimální životní standard starobních důchodců. Výchozí návrh počítá se základním důchodem rovným 30 % průměrné mzdy. V současnosti by tak základní důchod odpovídal 10.500 Kč měsíčně. Souvislost mezi výchozím nastavením základního důchodu a minimální úrovní životního standardu důchodců: V domácnosti dvou důchodců se stejně vysokým důchodem musí oba senioři pobírat důchod 8.972 Kč měsíčně, aby se jejich domácnost nepropadla pod hranici chudoby. V případě samostatně žijícího důchodce je tato částka vyšší, 11.963 Kč měsíčně. Konečně průměrné náklady na stravu a ubytování v domově pro seniory v roce 2018 dosahovaly 9.728 Kč měsíčně.“

Dále mechanika zásluhového prvního pilíře: „V novém systému by se výpočtové základy započítávaly podle následujícího pravidla: Výše důchodu za výši výdělku = 0,0325 % sumy vyměřovacích základů. Toto jednoduché pravidlo lze interpretovat tak, že by se každému pracujícímu na konci prvního roku jeho výdělečné činnosti zvýšila částka oceňující jeho pracovní kariéru o 0,0325 % jeho vyměřovacího základu v daném roce. V druhém roce práce by se částka za předchozí pracovní kariéru upravila dle růstu mezd v ekonomice a připočetla by se částka odpovídající 0,0325 % jeho vyměřovacího základu v daném (druhém) roce práce. Takto by se postupovalo ve třetím, čtvrtém a každém dalším roce výdělečné činnosti občana. Systém by tak na rozdíl od současnosti umožnil pravidelně každoročně vyčíslovat nároky občanů na důchod.“

Vůbec nezaznělo, co je za logiku za částkou 240 korun ročně navíc pro pracující důchodce. Jde o navýšení proti současným asi 170 korunám. „Výchozí návrh nastavení bonusu za dobu pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí stanovilo na 240 Kč za každý rok doby pojištění nad 41 let. Výše bonusu je vyšší než zmíněných 170 Kč. Důvodem je cíl, aby každá z deseti simulovaných příjmových skupin mužů, respektive žen, v novém systému dosáhla minimálně stejného průměrného důchodu jako v systému současném.“

Nikdo moc nevysvětlil mechaniku fiktivních vyměřovacích základů (dal jsem tabulku do komentáře, ale nevím, zda to bylo jasné). Tak tedy: „Technika fiktivních vyměřovacích základů vychází z přiřazení „fiktivního“ vyměřovacího základu každému období, ve kterém jednotlivec nepracoval, nebo ve kterém nastala vybraná životní situace. Fiktivní vyměřovací základ se přitom odvíjí od vyššího z následujících dvou údajů, (i) poslední známý vyměřovací základ občana a (ii) průměrná mzda v ekonomice. Například ženě, která v daném roce pečovala o dítě do 4 let, se na konci roku započte fiktivní vyměřovací základ, který bude odpovídat vyšší hodnotě z dvojice (i) 100 % posledního osobního výdělku a (ii) 100 % průměrné mzdy v ekonomice. Naopak nezaměstnanému muži se započte vyšší ze (i) 100 % posledního osobního výdělku a (ii) 40 % průměrné mzdy v ekonomice.“

A není pravda, že v návrhu nebylo vůbec žádné příjmové opatření. Minimálně na živnostníky komise ukázala. „Přirozeným krokem je přitom zvýšení odvodů OSVČ s tím, že následně se automaticky zvýší i jejich důchody. Výchozí nastavení nového systému proto předpokládá zvýšení (i) výpočtového základu OSVČ z 50 % rozdílu mezi příjmy a výdaji na 75 % a (ii) zvýšení minimálního základu u hlavní výdělečné činnosti z 25 % na 40 %, tedy na nynější úroveň minimální mzdy.“

Tak tím jsme si odbyli zpravodajství z minulého pondělí...

Babiš kupuje Babišovi traktor

A po těžkém textu něco pro pobavení.

Pan premiér kupuje panu premiérovi traktor. Opravdu.

Střet zájmů Andreje Babiše – o kterém se neustále moralizuje, ale konkrétní příklady se prakticky nepopisují – vytváří občas komické situace.

Jako 8. ledna v Praze. To předseda představenstva Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu podepsal s předsedou představenstva ZS Vysočina smlouvu o podpoře. Státní fond vlády Andreje Babiše nabízí pomoc zemědělcům, ZS Vysočina patří do impéria Agrofertu. A jak známo, každá koruna dotace se počítá.

Jenže tohle je trochu složitější. Předmětem smlouvy je podpora při placení úroků z úvěru u ČSOB, „a to na nákup této investice: traktor“. Jenže dál se ze smlouvy dozvídáme: „Podnikateli nepřísluší Podpora podle této Smlouvy za splátky úroků, které podle názoru Banky nebyly včas a řádně zaplaceny.“

Takže to vypadá, že si někdo v holdingu koupil traktor a neměl na něj, dokonce došlo k prodlevě s úvěrem. A tak musel do holdingu přispěchat stát a pomoci se splacením.

Padouch nebo hrdina, my jsme Praha 1

A zase něco vážného. Minulý týden snad nebylo více zpráv v médiích, než o jedné lokální výměně na radnici Prahy 1. Nicméně pro pražské novináře to bylo důležité, takže zbytek republiky musel trochu jít stranou. Dozvěděli jsme se snad úplně vše: kdo na koho křičel, kdo koho urážel, co na všechno říkají lídři stran. Bohužel ne to podstatné, co novou koalici drží při sobě.

Tak tedy: Popřevratový starosta a developer Petr Hejma je nyní v barvách STAN. Ptát se na kritický názor někoho od Starostů, není nutné. Stačí se podívat na Hejmovy dary hnutí. V roce 2017 80 a 140 tisíc, v roce 2018 300, 300 a 500 tisíc. V roce 2019 zkraje 300 tisíc a na samém konci roku těsně před převratem chytře dalších 300 tisíc. Ne, takový sponzor se v málokteré straně kritizuje.

Nový koaliční partner ODS je jasný, Hejma za tuto stranu starostoval a má tam stále vliv.

Dalším partnerem je ANO, ale spíše ještě to z éry Adriany Krnáčové. Důležitý obchodní partner Hejmy Jan Knobloch také poslal 50 tisíc ANO už v roce 2014.

A největší pobouření v Praze asi vyvolal přechod TOP 09 do této koalice. Ale to může pohoršit asi opravdu jen někoho, kdo nezná tamní TOP 09. Na čem to ilustrovat?
Někdejší předseda TOP 09 Jiří Pospíšil si třeba sestavil krásnou ekipu v orgánech Muzea Kampa na území Prahy 1. Pod předsedou správní rady Pospíšilem tam od roku 2007 sedí právě Hejma. V dozorčí radě ještě za ODS to jistí Aleksandra Udženija a Bohuslav Svoboda a za nehejmovskou část Starostů Hana Marvanová. Časy, kdy tam sedával Karel Schwarzenberg a Magdaléna Vašáryová už jsou nenávratně pryč.

Koalice na Praze 1 všeho všudy tak jen odráží tamní letité mocenské vztahy.

Je to kampaň!

Jaroslav Soukup v lednu zaregistroval ochranné známky „Seznamte se, prosím“, „Láska na talíři“ a „Je to kampaň!“. O tom, kdo bude moderovat, asi není pochyb.

Ale ani vytvoření dalšího tuctu one-robot show ho nezbaví finančních a politických potíží. Interpretace médií, že rozžehnání Soukupa s panem prezidentem má nějaký ideový základ a že dokonce Zeman prozřel čínský vliv, jsou na hranici absurdní komiky. Zemanova zahraniční politika se vždy řídila především ceníkem pánů Mynáře a Nejedlého.

A Soukup se rozhádal právě s Martinem Nejedlým, přišel tak o pana prezidenta a Číňani dostali svolení na mediálního magnáta začít tlačit zase o trochu více. Což by asi nebylo ještě to nejhorší.

Větší problém je Daniel Křetínský. Po akci s Českou televizí, kdy se ji Soukup rozhodl urážet, ale na jeho obchody Médey s ČT to nemělo žádný vliv (na začátku roku oba subjekty uzavřely slušnou porci smluv), se to samé se rozhodl vyzkoušet i s Danielem Křetínským. Což byla chyba. Křetínský není žádné ořezávátko.

Dubnové Kauzy Jaromíra Soukupa o Křetínském ho tak možná budou stát i celý byznys.

Křetínský prý skupuje za zadluženým Soukupem pohledávky a jen neví se, zda chce jeho byznys převzít, či ho jen položit.

Zajímavý je například osud úvěru u Soukupovy firmy IMP. Roky přes tuto firmu dlužil Soukup desítky miliónů ČSOB. A v prosinci byla zástava najednou vymazána.

Nepochybně má Soukup pravdu - Je to kampaň!

Šárka Homfray: Kritika zákona o státní službě z uživatelských pozic

(DK: Od ledna jsem čekal, kdo zhodnotí pět let se služebním zákonem. Nikoho ale kvalita práce české byrokracie zjevně nezajímá, a to ani v médiích, takže jsem nakonec napsal alespoň osamocený komentář.
Můj laický text nyní doplňuje právnička Šárka Homfray, která se specializuje na pracovní právo. První host mého newsletteru. Díky za to!)

Zákon o státní službě za 5 let od svého přijetí (a něco málo přes 4 roky skutečné účinnosti) nenaplnil vůbec žádný z cílů, které při přijetí měl. Ačkoli by se z ex-post analýzy hodnocení dopadů, kterou na zadání Ministerstva vnitra provedla firma KPMG zdálo, že alespoň stability a transparentnosti dosaženo bylo, praktické zkušenosti ukazují, že ani toto není pravda. A pokud jsme měli dobrým směrem alespoň nakročeno, po novele, která nabyla účinnosti v loňském roce je zjevné, že daleko nedojdeme.

Mediální reflexe této pro fungování státu zásadní normy se příliš nekoná, a pokud ano, zaměřuje se zejména nejvyšší úřady (ministerstva) a na to, jakým způsobem je nebo není možné obměnit jejich personální složení. Já ze své pozice pochopitelně nemohu nabídnout nic jiného, než reflexi zkušenosti, kterou se zákonem mají jeho adresáti, tedy státní zaměstnanci a zaměstnankyně. To ovšem není o nic méně podstatné, než zkušenost politického vedení úřadů nebo občanů, kteří přicházejí s úřady do styku. Není totiž pochyb o tom, že na bedrech cca 70 000 státních zaměstnanců leží podstatná část běžného chodu státu. A bez kvalitního a relativně spokojeného úřednictva zkrátka stát dobře fungovat nemůže.

Východiska

David Klimeš ve svém komentáři zmiňuje dnes už okřídlený výrok někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina: "Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky." . Musím s ním souhlasit v tom, že tento výrok není zcela přesný. On to totiž se státní službou nikdy nikdo dobře nemyslel. Všichni, co si pamatujeme situaci okolo jeho přijímání, moc dobře víme, že přijat byl pouze pod tlakem EU, a základní snahou bylo, aby daňové poplatníky pokud možno nic nestál, a aby státním zaměstnancům nepřinesl kdovíjaké výhody a jistoty. To se v zákoně skutečně projevilo, a podobný přístup se projevuje i v jeho aplikaci.

Zákon klade na úřednictvo poměrně striktní soubor požadavků, od relativně vysokého vzdělání, přes občanskou bezúhonnost, až po vyšší míru flexibility oproti jiným úřadům. Zároveň jim omezuje některá jejich práva, například na další přivýdělek. Za to jim poskytuje jen velmi málo kompenzace – pár dní placeného volna navíc a relativně vysoké odbytné v případě, že pro ně ve státní službě nebude už další uplatnění.

O chronické nedůvěře a špatném vztahu veřejnosti a politiků k naší byrokracii jsem psala už jindy a jinde, nebudu tedy tyto teze zde opět rozvádět, pro pochopení problémů se zákonem je ale důležité mít je na paměti. Samotný text zákona, ačkoli není ani kvalitní, ani konzistentní, avšak nemůže být sám o sobě označen jako jediná příčina nezdaru. Koneckonců až na některé výjimky (jako je například skoro absolutní nemožnost výjimky z formálního vzdělání) v něm není téměř žádné ustanovení, které by se nedalo aplikovat řekněme „uživatelsky přívětivě“. Vůle ale k takovému postupu bohužel často chybí, převládají tendence právě opačné.

Praktická zkušenost

Toto je možné demonstrovat na příkladu služebního hodnocení. Tento instrument má potenciál poskytovat zpětnou vazbu v pravidelných intervalech a vést jednotlivé státní zaměstnance i celé útvary k žádoucím posunům. Zároveň může sloužit jako dobrý podklad k férovému a adekvátnímu platovému ohodnocení. Právě s osobním příplatkem byl ale spojen poněkud nevhodně. Na většině služebních úřadů jsou na něj prostředky nedostatečné, rozhodně není politická ochota je výrazně navýšit nebo srovnat napříč služebními úřady. Tento fakt, spojený s nedostatečnou přípravou hodnotitelů i hodnocených, celé služební hodnocení devalvoval nejdříve na nevítanou administrativní zátěž spojenou s pocitem křivdy u podhodnocených zaměstnanců. Novela na stížnosti nereagovala tak, že by dodala to, co je potřeba k naplnění původního smyslu hodnocení, ale naopak z něj udělala vysloveně šikanózní nástroj.

Zároveň zkomplikovala možný postup obrany proti nespravedlivému hodnocení, čímž podtrhla další z nedostatků, které zákon z mého pohledu má. Jako zásadní praktický problém vnímám poměrně složité vršení instrumentů a postupů k domáhání se zaměstnaneckých práv. V řadě služebních úřadů pak jejich vedení namísto systematického manažerského řízení úřadu, předcházení problémům a jejich řešení, nechává zaměstnance všechno si oběhat a „vydupat“ individuálně, často při ignorování zákonných kroků nebo lhůt, které by měli respektovat.

Potenciál jednotného metodického vedení ze strany sekce pro státní službu Ministerstva vnitra bohužel z mé zkušenosti není v praxi dostatečně využit čistě z toho důvodu, že jej některé služební úřady více či méně ignorují. Ke sjednocení postupů a praxe tak dochází velmi pomalu a nejednotně, cestou opakovaných správních (a postupně i soudních) řízení. Přitom zákon, jeho adresáti a jeho vrchní gestor by si rozhodně zasloužili více respektu.

A co bych státní službě a její základní normě přála do další pětiletky?

• Důstojný kariérní řád, kvůli kterému bude mít smysl jít pro stát pracovat.

• Reálnou možnost dobře uplatnit odborníky a zkušené profesionály

• Pružnější výběrová řízení, která nebudou zatížena pouze falešnou snahou o transparentnost, ale umožní i někoho přijmout.

• Moderní personalistické nástroje, jako je například služební hodnocení, které o něčem vypovídá a poskytuje skutečnou zpětnou vazbu, motivační a zároveň spravedlivé odměňování

• Vzájemnou důvěru jednotlivých článků státní správy a respekt k úloze a kompetencím metodického orgánu

Komentáře: Penzijní reforma, sociální služby, ombudsman a pět let služebního zákona

A teď budete platit!

A nyní nabízím k podpoře zase nějakou podle mě důležitou neziskovku či projekt.

Reálně hrozí, že Austrálii v plamenech pomohou více sbírky tenistů než česká vláda. Tak to tak nenechejme. Pomoci se dá třeba zde.

Přihlašte si odběr newsletteru, kdo ještě nemá. Děkuji za reakce a kdo bude mít chuť na další hostující komentář k něčemu podstatnému, uvítám!

Tak zase za týden.