Spojenci pro Česko s.r.o.

TOP 09 si 12. února podala na patentovém úřadě žádost o registraci názvu Spojenci pro Česko. Mají už i webovou stránku.

Jedna věc je ale záměr se integrovat a vymyslet nový název, druhou věcí jsou reálné možnosti. Spojenci pro Česko nemají pranic společného s obdobným heslem z minulého roku Spojené síly pro Evropu – v evropských volbách totiž šlo slepit jakoukoliv koalici a té stačilo na společné kandidátce překonat pět procent. To nyní není už na pořadu dne.

Spojenci pro Česko tedy mohou využitelné pro krajské a senátní volby, protože značka TOP 09 je mimo Prahu už dost toxická, může jít o platformu, kde se k TOP 09 přilepí neúspěšné strany jako Hlas Pavla Teličky, ESO Jaromíra Štětiny a nějaké další drobnosti.

Ale úplně nejlepší by bylo heslo využít k opravdu nutné integraci – a to znamená sňatku se Starosty a nezávislými. Ten příběh všichni už znají: Souboj trpaslíků s příliš velkými egy už probíhá dlouho, ale to nejlogičtější, tedy podpora jednoho druhému je vyloučené. Volební koalice je zase riskantní, potřebuje deset procent.

Další logickou možností je tedy už jen vytvořit střešní stranu, kam přejdou třeba pouze kandidáti do sněmovny, a volič se nebude bát, že jeho hlas propadne při nedosažení desíti procent. Už jsem o tom několikrát psal. Navrhoval jsem název Demokraté 21, ale jestli se to bude jmenovat Spojenci pro Česko, tak pro mě za mě, hlavně ať už se ty ministrany proberou...

Univerzita Karlova už se umí nechat obdarovat

Kauzu Univerzity Karlovy s Home Credit nemusím snad připomínat. Přestože většina médií si myslí, že šlo o pokus PPF infiltrovat akademickou sféru, podle mých informací v tomto případě šlo o obyčejný šlendrián – Jiří Šmejc chtěl odsypat pár drobných svému matfyzu, ale mustr smluv byl naprosto mylný se všemi těmi zákazy poškození dobrého jména Home Creditu atd.

Podstatné je, že už je to výrazně lepší. V únoru uzavřela Univerzita Karlova smlouvu s Deloitte, nechala si dát 1,35 milionu, a darovací smlouva už - podle mého - vypadá celkem slušně.

Tento odstavec je zjevně produktem kauzy s Home Credit: „Dárce bere na vědomí, že Obdarovaná není přijetím Daru nijak omezena při plnění poslání a účelu vysoké školy, především pokud jde o obsah konkrétní vzdělávací činnosti, vědecké a výzkumné činnosti či umělecké tvorby realizovaných jejími akademickými, vědeckými a výzkumnými pracovníky. Svoboda nezávislého vědeckého bádání a svébytné umělecké tvorby jsou zaručeny. Dárce prohlašuje, že finanční prostředky z jeho daru mají doložitelný původ a nepocházejí z protizákonné činnosti ani z činnosti spojenými s násilím nebo potlačování lidských práv a svobod.“

Dále je důležité, že je dar co nejkonkrétněji specifikován, což je také dobře: „Obdarovaná se zavazuje použít ar výlučně k Účelu, tj. na rozvoj výzkumu a vzdělávání v oblasti oceňování na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy“.

Za mě tedy už v pořádku (byť takto to již mělo vypadat samozřejmě dekády).

Proč lex Babiš projde (a proč je to škoda)

Odvážná tipovačka, za kterou už v úterý odpoledne budu možná pro smích. Tehdy u Ústavního soudu bude vyhlášen nález, že lex Babiš, tedy dlouho zkoumaná novela zákona o střetu zájmů, je ústavně konformní. Proč si to myslím?

Čistě prakticky: Na ten nález se čeká tři roky. V lednu mi předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský prozradil, že je to skoro sto stran textu od profesora Filipa a on čeká debatu na tři měsíce.

Jenže už po měsíci je hotovo. Což bych tipoval na rychlou shodu většiny, že je to ústavně konformní, případně vadí jen nějaká drobnější věc. Pokud by většině ústavnost nezdála, bylo by to na delší hledání přiměřené reakce.

Ale samozřejmě, co je ústavní, to v této zemi rozhoduje Ústavní soud a do vyhlášení nálezu to nikdo neví.

Pokud lex Babiš projde, bude mi to ale líto. Proč? Považuji onu novelu za naprostý paskvil (a vůbec mi zde nejde o Babiše).

Když jsem byl ještě v Hospodářských novinách, rozjel jsem takovou menší polemiku, na kterou rád vzpomínám. Napsal jsem text „Jak poslat lex Babiš k Ústavnímu soudu“, a požádal o reakci někoho kvalifikovanějšího. Pánové Jiří Přibáň a Tomáš Němeček mi obratem vysvětlili, že jsem mimo a novela ústavní je.

S právníky není radno se přít - nejsem blázen -, takže jen shrnu své laické argumenty, proč je to paskvil a měl by být zrušen či výrazně upraven.

Argumentoval jsem vedle testu proporcionality i testem racionality, že k cíli se můžeme dostat i jinak a lépe.

Proporcionalitě odporuje, proč by měl zákon platit jen na ministry. Zákaz vlastnění firem pobírající dotace antibabišovci okopírovali z rakouského Transparent-Gesetz, ale tam je to plošně jak na ministry, tak třeba na zemské vlády. Zde se na hejtmany či jiné ani nevzpomnělo.

Racionalitě se zase vzpírá zákaz médií. Proč omezovat oligarchovu mediální moc, ale nechat možnost vlastnit vládní média stranou či mu nechávat jiné zájmy v jiných segmentech? Proč ho omezit v televizním či tištěném médiu, ale nechat mu internet? (Mimochodem, jestli někde ústavní soudci najdou drobnost ke změně, tak je to právě bude tato nelogičnost v narychlo slátané normě.)

Asi se svými námitkami proti mizernému zákonu neuspěji. Bohužel se naplnila i má věštba, že takto nesmyslný zákon bude snadné obejít svěřenským fondem či jinak. Nicméně se velmi na nález těším. Platí totiž určitě závěrečná věta toho mého starého komentáře. „Ať už jsme proti lex Babiš, nebo pro něj, těžko se ubránit přání, aby se Ústavní soud zákonem hlavně zabýval. Byla by to jistě jedna z nejzajímavější debat, která by nám toho řekla spoustu ani ne tak o Babišovi, ale především o tom, jak chápeme českou demokracii a její ústavní práva.“

Ivan Pilný má konečně job – pražské inovace

Ivan Pilný je trochu nešťastná figura v hnutí ANO. Nejdříve to u bývalého šéfa českého Microsoftu vypadalo na rychlou kariéru. Ministr financí. Pak náměstek na ministerstvu průmyslu. Ale vše je najednou pryč, senátorství taky nevyšlo, zůstalo jen zastupitelství v Praze.

Ale i to se teď hodí. Praha si zřídila institut, který má rozdělovat půl miliardy z evropských peněz na inovace. Původně na ten balík měla chuť Hospodářská komora, ale nová garnitura řekla ne.

Takže nyní vznikl Pražský inovační institut. Ředitelem je za Piráty Tomáš Šídlo. Ale předsednictví správní rady zůstalo pro pana Pilného.

Takže něco důstojného se konečně našlo. A Pražané budou jistě napjatí, zda se ta půlmiliarda nějak smysluplně využije k modernizaci stagnující metropole.

Šťastná Babišova jednatřicítka

Zásadní volby na Slovensku se blíží a český Slovák Andrej Babiš by měl držet palce Progresivnímu Slovensku. Opravdu. Je to partner ANO ve frakci evropských liberálů. Ale to je samozřejmě pohádka. Babiš se na počátku měsíce setkal s premiérem Peterem Pellegrinim a jeho srdce nepochybně bije pro Smer.

Babiš se ale nyní obává, že ze slovenské Národní rady vypadne jeden z jeho nejhorlivějších příznivců. Smer v předvolebních průzkumech klesá, oligarchická vláda, která v očích mnoha Slováků je nyní vedle Mariana Kočnera u soudu, už je moc i na letité příznivce strany, a tak to nevypadá na více než 30 poslanců (což ale stále ještě může být výhra).

Babiš ale doufá, že jich bude alespoň 31. Na tomto místě kandiduje poslanec Mároš Kondrót. S Babišem se dobře znají, sedm let spolu strávili v bratislavském podniku zahraničního obchodu Petrimex. Pak se jejich cesty rozešly, ale stále má Kondrót pozoruhodnou náklonnost k zájmům někdejšího kolegy, který na Slovensku ve velkém podniká.

Z posledních jeho kousků: Chtěl třeba, aby se výrazně zmírnily sankce za zatajování vlastníků firem spolupracujících se státem v tamním rejstříku – to je ten rejstřík, ze kterého víme, že Babiš dál je konečným majitelem holdingu. Naposled minulý rok zkoušel prodloužit daňové úlevy firmám takovou změnou, že by na tom vydělalo Duslo, které patří Agrofertu. To už tedy má sice roky daňové úlevy od někdejšího ministra hospodářství Pavola Pavlise, který s Babišem kdysi podnikal, ale to sem nepatří. Podstatný byl boj o prodloužení a zde Kondrót nakonec neuspěl, ač se hodně snažil.

I kdyby korupcí a mafií rozežraný Smer skončil v opozici, šikovný poslanec se vždy hodí. V Průhonicích tak jen musí doufat, že se povolební poslanecký klub Smeru dopočítá čísla třicet jedna.

Euro na hrotu

Představuji nové logo chystaného časopisu Hrot.

Zatímco Mladá fronta minulý týden válčila ve velkém finále s insolvenčním soudem, někdejší redaktoři tamního týdeníku Euro finalizují svůj trucpodnik – časopis Hrot.

Logo si registruje společnost Hrot, předtím Get Unblocked, kde figurují známá jména z Eura Vadim Fojtík a Miroslav Zámečník. Financiérem je Jan Veverka.

Tak uvidíme, jak se jim zadaří, na hrotu bude určitě foukat...

Odmítnuté unijní miliardy

Premiér se chystá ve čtvrtek na velké divadlo v Bruselu. Na Evropské radě bude bouchat do stolu a křičet, že chce pro Česko miliardy z nového víceletého rozpočtu. Ale to bude jen divadlo pro domácí publikum. Že Andrej Babiš naprosto nezvládl vyjednávání a hrubě nadřadit své holdingové zájmy nad zájmy republiky, to už víme.

Protože jde ale o velmi důležité téma, tak jen malé promo na záznam z konference Prosperující Česko, kterou jsem moderoval, a kde odborníci popsali, jak bychom mnohem lépe mohli využívat evropské peníze na modernizaci země. Záznam by měl být snad tento týden na Aktuálně.cz.

Zde jen zveřejním jeden graf, který by se měl premiérovi připomínat každý den. EU nám přeci miliardy nabízí. A dokonce chce, abychom si je vzali. Jen nejsou v obálce národním politiků na podporu jejich velkoJZD, ale musíme se o ně ucházet s ostatními zeměmi EU.

Přestože hnutí ANO má od roku 2014 ministerstva financí a místního rozvoje, což jsou klíčové rezorty pro eurofondy, tak skoro u žádného z bruselských programů nejsme ani tam, kde bychom měli být podílem Česka na unijním HDP, což je naprosté minimum. Máme sice vyleštěnou inovační strategii Country for the Future, ale s vědou z Horizontu jsme pod nepochopitelně procentem. Chceme zlepšit dopravu, ale vůbec na to nepoužíváme fond CEF. Bojíme se Green Dealu, protože nedokážeme používat ani fond Life. Nemáme na zdravotnictví, ale unijní zdravotnický fond necháváme ladem...

Jestli je někdo z čtenářů v Bruselu, možná by si ten graf možná mohl dát ve čtvrtek na transparent a ukázat to premiérovi, když bude rozezlen vcházet do Evropské rady, aby tam údajně bojoval za české zájmy a miliardy.

Komentář: Kolik proher ještě?

Newsletter jsem si založil pro poznamenávání novinek, které mi přijdou důležité a nikde je nevidím. Komentářů si jinde užívám až až. Nicméně neodolám, protože nyní jsme se ocitli volbou Stanislava Křečka novým veřejným ochráncem práv v zásadním okamžiku. A to nejen samotnou zcela nevhodnou volbou, ale především reakcemi, které ukazují, že popírání naší současné reality je mnohem větší a tragičtější, než kdo vůbec mohl pomyslet.

Od opozice a novinářů se od volby line vědoucí kritika: Vždyť to bylo jasné! Babišův vládně-hradně-extrémistický svaz má většinu, je to odraz doby, tak jaképak copak. (Je zajímavé, že do samotné volby, kdy se poměrně značné šance přičítaly Vítu Alexandru Schormovi, takto vědoucně nikdo nemluvil).

V argumentech se motají nesmysly, že koaliční strany nebyly ochotny nabídnout kvalitního kandidáta (sněmovní koalice nic nenavrhuje, jde o nominace prezidenta a Senátu), s neinformovaností (Schorm není sice straník, ale od počátku bylo jasné, že kandidát senátorů Dienstbiera a Lásky těžko bude hovět konzervativní pravici). Problém neznalosti a nepochopení situace samozřejmě končí u mylné vulgární syntézy, že většina je většina, menšina nic nezmůže a rychle k tomu přirazit tečku, která se musí udělat, když se neříká celá pravda.

Volba Křečka nám ukazuje pozoruhodně převrácené myšlení od času nástupu Babiše. Za nepřijatelné se pokládá veškerá kritika opozice, pokud proti Babišovi neuspěla, to je prý zbytečný masochismus. Tím pravým pro naši dobu jsou oslavy bezpodmínečných proher a hrdě vystavované rány, i když jich často vůbec není třeba. Uplakaná tradice českých údělů a opuštěných společností se naší společnosti drží s pozoruhodnou silou.

Že prohra při volbě ombudsmana, nebyla vůbec nutná, jsem už psal.

Jen to shrnu pro ty, kteří se opravdu nechtějí za žádnou cenu střetnout s fakty:

1) Po pádu H. Válkové se dohoda o postupu Hradu a Strakovky rozpadla. Nominaci mohla vzít od prezidenta K. Valachová, což by byl důstojný konsenzus. Odmítla, protože myslela, že bude zvolen Schorm. Mohli jsme mít tedy snadno další přijatelnou ombudsmanku bez kulturní války, jen kdyby se opozici a tomu lepšímu z koalice trochu chtělo.

2) Senát zklamal, když proti jednomu kandidátovi Hradu (což je mimochodem sporné, prezident by měl nominovat dvě osobnosti), poslal do hry dvě ne úplně konsenzuální postavy, pro které by mohla hlasovat většina poslanců. Pokud to jsou nominanti výrazných senátorů Jirsy a Dienstbiera, těžko si pak oba opoziční tábory dají podporu bez značných ústupků.

3) Což se bohužel také stalo. ODS odmítla hlasovat pro Schorma, který měl zjevně větší podporu. Nepochopitelné, ostudné, rok do sněmovních voleb a opozice není schopna postupovat proti Babišovi jednotně. Jen se potvrzuje, že se zde nesoutěží o to, kdo Babiše vystřídá na premiérském postu, ale kdo mu po 2021 bude dělat junior partnera.

4) Naprosto mylné jsou všechny ty počty o zacementované hlasovací mašinérii Hradu, KSČM, ANO, SPD, Trikolóry a ČSSD, často od těch, co už dlouho ve sněmovně nebyli. Takže fakta. Ve sněmovně nebylo ten den 200 poslanců, ale průběžně okolo 175. Kdyby opozice věděla, že jde na porážku, mohla požadovat alespoň veřejné hlasování, čímž by mohla snížit počty pro Křečka, ale to chtělo jen 11 (!) poslanců. V prvním kole onen údajný favorit získal jen 66 hlasů, pro mnoho anoistů, sociálních demokratů, ale i komunistů podle mých informací nebyl přijatelný, často ne kvůli názorům, ale kvůli vysokému věku.

5) Mezi prvním a druhým kolem se opozice úplně na vše vykašlala a šla na pivo, protože věřila v nezvolení nikoho. ČSSD absurdně chtěla později protlačit Valachovou, která už mohla být v tu dobu zvolenou ombudsmankou, kdyby kývla prezidentovi. ODS a Piráti odmítli vyjednávat spolu, natož aby zašli za koalicí. Část ANO, ČSSD, dokonce i komunistů byla přitom připravena nevolit Křečka a na „tajňačku“ to dát Schormovi. Nakonec druhé kolo nebylo. Když se podíváme na další hlasování (záznam, kdo hlasoval ve volbě ombudmana, není), tak vidíme, že nehlasovalo více členů, než hlasovalo, u těch klubů, kde se členové tak rádi fotí na demonstracích. To se pak těžko bojuje za demokracii, když se nechodí do práce...

6) A jestli existuje obří hlasovací většina, proč Křeček dostal jen naprosto minimální většinu 91 hlasu? A proč tedy nebyl už zvolen v prvním kolem? Samé otázky...

Nikdo nepopírá rozhodující odpovědnost volitelů Křečka za své hlasování. Ale odpovědnost těch, kteří proti tomu neudělali nic – a ještě svým hloupým chováním napomáhali – není o mnoho menší. Zvláště ne v těchto časech. Jeden z pracovitějších a přemýšlivějších opozičních poslanců k možnosti vyjednávání s poslanci koalice poznamenal, že někdy je těžké jít proti své bublině. Ano, ukazovat, kam nás bodl otrávený meč Babišovy většiny, je tak chytlavé a lajky jen prší. Ale pokud je možnost v zájmu republiky úder odvrátit, pak není co řešit.

Nedávno mi předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský řekl: „Myslím, že vytvoření nezávislých institucí podmiňujících demokratický právní stát, jsou jedním z mála zcela nezpochybnitelných úspěchů naší polistopadové historie.“

Jak to, že ale neděláme maximum, abychom tyto instituce – včetně ombudsmana – uchránili jako nezávislé? Proč tolikrát citujeme Snydera, že máme bojovat za instituce, ale pak raději vše prohrajeme ještě před samotnou bitvou? Abychom se mohli o to více litovat?

Abych to zkrátil: Volba ombudsmana není rozhodně první případ, kdy opozice a následně mnohá média svou reflexí zcela vyhořela. Od roku 2017 jsme těch zbytečných proher, kde se mělo alespoň začít bojovat bez ohledu na výsledek, zažili dost. Víc než dost. I proto preference opozičních stran nerostou, protože je na opozici hrozný pohled. Nezájem, neschopnost konsenzu, nevůle k hledání společného postupu a jako v případě ombudsmana i obyčejná lenost přijít do práce jsou stejně děsivé jako ničivý vládní bezcharakterní populismus. A ještě se těmto prohrám opozice tleská.

Takže otázka zní: Kolik proher ještě?

Respektive: Kolik zbytečných proher po zbytečné prohře v roce 2021, nad kterou se zase budeme tak krásně dojímat a přesvědčovat se, že jí nešlo zabránit, ještě tato republika snese?

Komentáře: Krize bydlení, Minimerkelová, Křeček a daňový guláš
 

A teď budete platit!

Tady vždy nabízím k podpoře nějakou podle mě důležitou neziskovku či projekt.

Vždy jsem zde zatím uváděl projekty a neziskovky, na které můžete přispět penězi. To nyní můžete samozřejmě také, ale hodit se mohou třeba i vlasy.

Přihlaste si odběr newsletteru, kdo ještě nemá. Děkuji za reakce. A připomínám domácí úkol: přečíst si knížku D. Prokopa a ideálně mi napsat na ni názor. 
A doporučujte newsletter dál, pokud vám obsah přijde smysluplný. Díky!

Tak zase za týden.