Metnarova diktatura s.r.o.
Je dobře, že média informovala o materiálu ministerstva obrany, který řeší krizové řízení státu. V době oslabeného parlamentu kvůli pandemii není rozhodně vhodná doba k projednávání tohoto dokumentu.
Pozoruhodný je ale framing celé kauzy, a to nejen ze strany ministra obrany Lubomíra Metnara a Andreje Babiše. Zpráva zatím není veřejná (což nechápu, nejlepší obranou ministerstva by bylo zveřejnění celé studie), ale tak si z ní zde alespoň trochu zacitujme ty pasáže, které se do médií nedostaly.
První kapitola se jmenuje „Nezastupitelnost Parlamentu České republiky“ a zdůrazňuje: „Ústavní systém České republiky je dlouhodobě postaven na předpokladu, že i v krizových stavech, a také v okamžicích bezprostředně před a při jejich vypuknutí, budou všechny jeho součásti plně funkční, a to zejména Parlament České republiky.“
Že krizové řízení je v Česku nedomyšlené a předpokládá vždy plnou akceschopnost parlamentu, to není žádná novinka. Zpráva správně konstatuje, že v případě ohrožení státu by „taková situace v závislosti na charakteru ohrožení vyústila v ústavní, ale případně i státní krizi“.
V médiích se také vůbec neobjevilo, že na řešení dlouho opomíjeného problému tlačí i naše neakceschopnost v NATO. „V případě náhlé nebo rychle eskalující hrozby nemusí být dostatek času pro realizaci nutných opatření. Podobně tomu může být v případě požadavků Severoatlantické aliance, které mohou přicházet již v době, kdy stav ohrožení státu nebude v České republice ještě vyhlášen a bude třeba přijmout rozhodnutí i v řádu hodin. Navíc naše ústavní úprava nepočítá s možností vyhlásit stav ohrožení státu za účelem zajištění plnění spojeneckých závazků České republiky.“
Trochu se v médiích vytratilo také to, že zpráva je variantní. Předpokládá různé řešení problému. Například i navázání na ústavní tradici první republiky: „Zřízení zvláštního orgánu Parlamentu České republiky, který by mohl vykonávat parlamentní pravomoci v době, kdy by se Parlament České republiky nemohl sejít jako usnášeníschopný. Vzorem by v této věci mohl být Stálý výbor Národního shromáždění, jak s ním počítal § 54 ústavní listiny z roku 1920. Jednalo by se o řešení, které by umožnilo nejhladší výkon parlamentních pravomocí (schvalování zákonů, mezinárodních smluv, rozpočtu, vysílání a přijímání jednotek ozbrojených sil do a ze zahraničí), byť v provizorní formě.“
Naprosto pak absentuje zmínka o poslední kapitolce „Příklady řešení některých států Evropské unie a NATO“, která ukazuje, že problém mají na rozdíl od nás vyřešený i naši sousedé, jen zmíním Německo a Slovensko: „Základní zákon Spolkové republiky Německo z 8. května 1949 předpokládá ve svém čl. 115a vyhlašování válečného stavu Spolkovým sněmem a Spolkovou radou, nicméně v případě, že by se tyto orgány nemohly sejít, dává tuto možnost v čl. 115a odst. 2 Společnému výboru. Společný výbor na základě čl. 115e odst. 1 Základního zákona může v případě neschopnosti Spolkového sněmu a Spolkové rady vykonávat své funkce a tyto orgány po nezbytnou dobu nahradit. Ústava Slovenské republiky z 1. září 1992 svěřuje ve svém čl. 102 odst. 1 písm. l) a m) pravomoc vyhlašovat válku, mimořádné právní stavy a mobilizaci prezidentu republiky, který jedná na návrh vlády.“
Z textů se také vytratil jasný důraz na budoucí konsenzus ohledně složité ústavní věci, protože jinak nic třípětinovými většinami v obou komorách parlamentu neprojde: „Další postup, včetně podoby nejvhodnější varianty případného legislativního řešení této problematiky, je nezbytné dále konzultovat napříč politickým spektrem na úrovni obou komor Parlamentu České republiky či alespoň předsedů politických stran zastoupených v jedné či obou komorách Parlamentu České republiky tak, aby bylo dosaženo co nejširšího konsenzu ohledně vyhovujícího řešení, a následně i nezbytného kvóra pro případné přijetí novely ústavního zákona o bezpečnosti České republiky (třípětinová většina všech poslanců a třípětinová většina přítomných senátorů).“
Hodně se ke kauze zmiňovala nedávná, ale na zprávu nijak nereagující slova ústavního právníka profesora Jana Kysely. Tak já s dovolením také zacituji slova pana profesora ze starší studie právě k nedořešenému krizovému řízení: „Pokud bychom hledali prostor pro zvýšení efektivity vládnutí v procesech právotvorby, docházíme k závěru, že nedostatečně zkypřené je pole krizového vládnutí, v němž se příliš spoléhá na funkčnost celého ústavního soukolí, zejména na akceschopnost Parlamentu. Proto doporučujeme promýšlet jiné varianty přijímání právních normativních aktů se silou (mocí) zákona.“ (Jan Kysela, Marian Kokeš: Role vlády v procesu právotvorby v České republice se zřetelem k efektivitě vládnutí)
Znovu: Je dobře, že se na zprávu upozornilo. Je dobře, že se nyní v nouzovém stavu v tomto tématu nebude nic dělat. Ale možná se toho ze zprávy mohlo zacitovat i trochu více.
|
