|
Noční můra průmyslu: Zelenat, platit rakety za energie a zůstat přitom naživu
Čeští oceláři, chemici, výrobci keramiky a dalších stavebních materiálů hlásí, že propadají depresi. Dlouhodobě jsou pod tlakem snižování emisí, Evropa teď chce ale ještě víc zrychlit. K tomu je svírá obrovský nárůst cen energií.
Jen tento týden se cena plynu pro evropský trh zvýšila zhruba o 70 procent, takže megawatthodina se nyní prodává za více než 140 eur, tedy 3465 Kč. Důvodem je, že Rusko začalo snižovat dodávky plynu do Evropy plynovodem Nord Stream 1 a nevyloučilo, že je zastaví úplně, protože má prý technické problémy. (Tak určitě, stejně jako třeba když chtěly USA v Brdech radar a náhle byly poruchy na ropovodu).
Pro výše zmíněný český průmysl, který má vysokou energetickou náročnost, což většinou znamená spalování plynu 24/7, jsou to šoky. „Dříve jsme byli nervózní, když nám cena plynu během určitého období stoupla o dvě eura. Nyní je to ze dne na den třeba o 20 eur,“ říká Roman Blažíček, dlouholetý šéf výrobce keramických obkladů Lasselsberger.
Jak tristní je situace ve srovnání s loňským rokem, kdy se touto dobou cena plynu pohybovala kolem 30 eur, ukazuje tento graf:
Průmyslníci si tak stěžují, že cena plynu, ale i elektřiny je z roku na rok o stovky procent vyšší a do toho mají čím dál víc zelenat. Evropská komise chce totiž správně a logicky chránit klima a také se co nejrychleji odstřihnout od fosilních paliv z Ruska. Po jednáních komise s Evropským parlamentem se tak nyní rýsuje kompromisní varianta plánu urychlit takzvanou dekarbonizaci průmyslu. Ta by měla znamenat, že od roku 2032, tedy za deset let, si bude muset průmysl a energetika všechny povolenky na vypouštění CO2 kupovat za tržní ceny. Žádný díl jako doposud tedy podniky nedostanou přiděleny, aby je to ještě víc nutilo změnit své palivo na zelenější.
Průmyslníci se dušují, že snižování emisí podporují a berou ho jako správný směr. Jde jim podle nich hlavně o rychlost, na kterou jim nestačí dech. Předělat továrny na jiné palivo, než je hlavně plyn, je totiž jednak drahé, ale především není jasné, jaké vlastně to palivo má být. Obzvláště při jejich nepřetržitém a často specifickém provozu, který potřebuje rychlou regulaci teplot. Vodíku zatím není dost, navíc podle propočtů průmyslníků by přechod všech ocelářů v Česku na spalování vodíku znamenal zvýšení spotřeby elektřiny na jeho výrobu o 20 terrawatthodin ročně, což je roční výroba jaderného Temelína. V případě chemického průmyslu by to bylo dalších 15 terrawatthodin, tedy celá výroba Dukovan. Bioplynu také není dost a na solární pohon tavné pece zatím jet neumí. Nehledě na to, že by fotovoltaika zabrala asi hodně velkou plochu Česka. „Hrozí, že Evropa ztratí miliony pracovních míst a že se klíčové produkty včetně oceli či hnojiv začnou dovážet ze třetích zemí, kde ochrana klimatu ani životního prostředí není tématem,“ zlobí se Daniel Urban, šéf Ocelářské unie.
Že na tom něco je, dokazují oceláři na grafu (zdroj IEA), jak to ve světě vypadalo s vypouštěním CO2 za poslední dekádu včetně loňského roku, kdy došlo po covidu k oživení ekonomik a tím růstu poptávky po energiích. Celkově se jich loni vypustilo rekordní množství, hlavně pak v Číně a Indii. Podíl EU byl loni sedm procent.
Česká vláda zatím vzkazuje, že se s tím průmysl musí nějak popasovat sám.
Být průmyslník s velkou energetickou spotřebou, mám asi taky depresi.
|
