Ahoj!
rád vám píšu. To myslím stejně, jako se říká: rád tě vidím. Takhle. Těší mě to.
Taky mám radost z dnešní fotky, kterou nám dodal Jonáš Zbořil, básník a publicista, který nahrává a píše hlavně pro Radio Wave. Já ho rád sleduju i na Instagramu, kam přidává fotky rubů městské krajiny, kterých si člověk uhánějící na tramvaj všimne pouze stěží. Natož, aby je ocenil. To naštěstí učí právě účty jako ten Jonášův a samozřejmě knihy. Jonáš doporučuje jednu česko-anglickou o výkopech -- Untitled (Infrastructure & The Beach) od Hynka Alta -- a jednu anglickou o parkovištích -- Car Park Life: A Portrait of Britain's Unexplored Urban Wilderness od Garetha E. Reese. A já přidávám jeho vlastní sbírku Nová divočina, esenciální záležitost pro všechny cestovatele po vlastním městě.
A tady je můj sloupek, který je pro změnu... o knihách.
Magnesii Literu za prózu si v předminulém týdnu odnesl Daniel Hradecký a jeho Tři kapitoly (2020). Tři volně navazující útvary o „bývalých lidech“ žijících v železné kleci alkoholu, nikotinu a docházení do fabriky v Ústeckém kraji už nějakou dobu svému okolí doporučuju. Oceňovaný básník v nedlouhé knize sžíravě pitvá všední dny lidí, kteří pokud hledají společnou řeč, „nezačnou o fotbale, nýbrž o dluhových spirálách a pastích“. Díky za to.
Přes uznání kvality jsme ale s přáteli v debatě nad Hradeckým nebo v lecčem podobnými Přípravami na všechno (2020) Elsy Aidse docházeli k otázce, jestli tyto opilé autofikce opravdu stačí. Není to pouze intelektuálně bravurnější a všeobecně vtipnější verze v tuzemsku tradičních uondaných próz, jejichž atmosféra bývá vlastní i zdejší kinematografii zachycující pachtící se chcípáky?
Otázka nemá správnou odpověď, ukazuje ale snad na hlubší rozpor, co různí lidé očekávají od literatury. Pokud budu schematický, existují dva přístupy.
První říká: pokud opravdu panuje ve společnosti beznaděj, všichni jsme emočně vysátí, sadomasochističtí a vůbec chcípáci, potom není těžké napsat román, v němž budou právě takové postavy. Bude to román mělký a plytký, přesto bude působit jako skvělý společenský komentář. „Potřebujeme ale prózu, která nedělá nic jiného, než dramatizuje, jak je všechno temné a pitomé?“ ptá se David Foster Wallace, autor do češtiny přeložených Krátkých rozhovorů s odpornými muži (1999). Spisovatel v rozhovoru z roku 1993 uvažoval nad knihou Americké psycho (1991). Tato nihilistická próza podle něho platí za shrnutí sociálních problémů konce 80. let, není ale ničím víc. Opravdu dobrá fikce může být podle Wallace sebetemnější, přesto by se ale měla pokoušet nasvěcovat, jak být v temném světě i přesto lidský (a to dá o dost víc práce).
Nic takového nemůžeme po próze chtít, to není článek Buzzfeedu, nepřímo namítá Ottessa Moshfegh, autorka zatím pouze do slovenštiny přeloženého Mého odpočinkového roku (2018, česky by měl vyjít příští rok). Moshfegh představuje druhý přístup, který odmítá určovat smysl a cíl literatury ve zlepšení společnosti (sama napsala nádherně nestydatý román o ženě, která říká životu ne). Také ona jmenuje Americké psycho. To podle ní – stejně jako třeba Lolita – ve skutečnosti kulturu neotrávilo. My naopak přímo potřebujeme knihy, ve kterých budou hrdinové špatní, temní, tvrdí Moshfegh a ptá se: „Jak jinak porozumíme sami sobě?“
Požadavky Wallace i Moshfegh snad ale nemusí být v úplné opozici. Oba podle mě chtějí knihy, které se vzpírají jednoznačnému čtení. Wallace svého času nechtěl přímočaře nihilistické, Moshfegh dnes nechce naivně pokrokové. Sami ostatně napsali romány, jejichž morálka zůstává hluboce ambivalentní a relativní; jejich knihy dovolují diametrálně odlišné výklady. Jestli něco takového nabízí i prózy Hradeckého a Aidse? Nejsem si tím úplně jistý. Asi si se je budu muset přečíst ještě jednou.
Vybíráme z internetu
✨Nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie, autorka třeba i v Česku známé Amerikány, napsala esej o světě, v němž se vytrácí dobrá vůle. Jakkoliv jde o další z řady kritik sociálních médií, tahle působí opravdu naléhavě.
✨Politická scéna se vyrovnává s bleskovým nástupem Přísahy Roberta Šlachty. Impresi nového hnutí a jeho podporovatelů načrtl Pavel Šplíchal. Jeho reportáž je jako obvykle roztěkanější, subjektivnější, než jak by ji napsala třeba Ivana Svobodová – ale i tohle máme rádi!
✨Dobrý člověk ještě žije. Tentokrát si dal tu práci a udělal twitterové vlákno o téměř devíti tisících printscreenech z Tumblr. Kdo nemá co dělat, může vyrazit do muzea podivného internetu.
✨Text Evy Klíčové z květnového Hostu se vrací k Vieweghovu románu Mráz přichází z Hradu, který rozebírá v kontextu politické literatury a uvažuje, kde se potkávají knihy s bulvárem. Zároveň jde o poměrně kritickou připomínku raných 10. let. Některá nyní hojně diskutovaná témata se totiž rodí už tehdy.
✨Hádanku o vzniku vědomí vysvětlují někteří lidé osudovým setkáním našich předků s psychedeliky. Sarah Sloat ve svém článku ukazuje, jak se obskurní teorie dostává do oblasti seriózního zájmu.
✨Ještě jednou tuzemská literatura, a sice Jan Němec a jeho Možnosti milostného románu. Řečeno o nich bylo mnohé, žádný text ale nebyl tak důkladný a dotažený jako recenze v Souvislostech od Aleny Dvořákové. Je to oheň.
✨Na Médiáři mně vyšel výživný rozhovor o dezinformacích. Není o nich samotných, ale o tom, jak se o nich bavíme v Česku. Promyšleně odpovídá Jakub Eberle, který se dotkne také dělení na racionální a emotivní. K tomu můžeme doporučit ještě rozhovor s výzkumníci Annou Durnovou, která přímo zkoumá snoubení emocí s politikou a veřejným prostorem. Velmi přístupně mluvila na Radiu Wave.
✨ Taky nám s psaním pro Médiář opět pomohl Štěpán Šanda, který zandal citlivý text o nevyhnutelnosti proher a trenažérech, které nám je pomáhají zvládat.
✨Craig Calhoun, bývalý šéf London School of Economics and Political Science, v rozhovoru pro Noema uvažuje o budoucnosti národního státu. Calhoun nakládá hlavně v pasáži o Evropské unii.
✨Předstírání šílenství kvůli zmírnění trestu za svoje zločiny je jeden z nejhorších nápadů. Důkazem budiž masový vrah, který střílel na floridské střední škole – po zatčení si s touto strategií spektakulárně vylámal zuby na postarším detektivovi. Nejenže selhal jeho plán, nádavkem se mu teď oprávněně na YouTube posmívá skoro čtyřicet milionů lidí.
✨Na BBC zmapovali strategii, kterou zvládne každý průměrný píárista, a přece na jejím úspěchu závisí doslova stovky tisíc životů. Jde o taktiku, jak bojovat proti širokému vědeckému konsensu šířením nejistoty a nejednoznačnosti – spolehlivě funguje, když prodáváte cigarety i klimatickou skepsi.
✨Na dlouhodobě kvalitní facebookové stránce Co se děje v Maďarsku? vyšel řádně vyfutrovaný text o vztahu Viktora Orbána a fotbalu – jeho jediné slabosti!
✨Rozhovory s filozofkou Terezou Matějčkovou se neochodí. Vždycky čistá radost. Nedávno vyšel jeden v Tvaru.
Memy Jakuba K.
Kdyby nic jiného, poskytla nám pandemie velice silný model šíření informace. Už na jaře mě napadlo napsat článek o memech na základě metafory viru, ale byl jsem pak příliš unavený na sekvenování vývojových linií a mutací. Ostatně nejlepší formou mluvení o memech bude nejspíš další mem, zdá se mi.
|
