Česká paliativní scéna se aktuálně věnuje dokumentu Jednotka intenzivního života, což je první český dokument, zabývající se paliativní péči. V západní kinematografii již však existuje mnoho podobných snímků a obsahové analýze těchto dokumentů se věnuje článek mediálního teoretika, které působí na helsinské univerzitě. Ve své studii, která je veřejně dostupná, se zabývá tím, jaký prostor je dáván v těchto dokumentech umírajícím pacientů. Zhlédl 35 dokumentů z Evropy, Austrálie a Severní Ameriky, přičemž zjistil, že prostor umírajícím pacientům byl dáván více v dokumentech, které uplatňovali perspektivu pacienta než perspektivu instituce. Genderové zastoupení bylo vyrovnané, avšak mnohem častěji vystupovali v dokumentech pacienti mladšího věku, u kterých je smrt brána jako tragičtější. Za nejzásadnější problém považuje to, že v dokumentech téměř není dáván prostor lidem jiných ras či etnik.

Tuto otázku si položil tým výzkumníků z německé univerzity v Marburgu a odpovídá na ni prostřednictvím systematické přehledové studie. Autorům se podařilo najít 20 studií, které se tímto tématem zabývají, přičemž většina účastníků uvedla, že mají problém mluvit o prognóze, smrti či pohřbu. Rodinným příslušníkům brání v komunikaci o těchto tématech následující bariéry: emoční, kognitivní, vztahové a komunikační. Samotní pacienti i jejich blízcí se obvykle nachází v těžké situaci, chtějí se navzájem chránit a nechtějí emoce ještě eskalovat konverzací o smrti. Mezi kognitivní bariéry patří popírání, představa, že hovorem o smrti ji můžeme přivolat, nebo nedostatečné uvědomování si závažnosti zdravotního stavu. Další bariérou je dynamika rodiny či rozdílné názory. Poslední skupinu tvoří komunikační bariéry, což znamená, že rodina většinou čeká, až s konverzací začne samotný pacient nebo neví, jak začít. Odborníci by si toho měli být vědomi a pomoci rodině a pacientovi bariéry (zejména ty kognitivní) odstranit skrze psychologické intervence.