věstník č. 142 - říjen 2021 Reklamní okénko - O proudu - O lvech a hyenách
O panu Ještěrkovi a červeném autíčku
Slabikář vědomí 2: Milovat obraz v zrcadle
Váženíamilé,
prý bych měl věstník důsledněji využívat jako reklamní médium. Ač mě reklama nebaví, v poslední době mi padl do oka neodolatelný reklamní model, kterému vás vystavím v reklamním okénku.
REKLAMNÍ OKÉNKO
Vědci zjistili, že knihy se časem rozpadají. Rozpad je způsoben zákeřným roztočem Knihomol-21. Zákeřnost spočívá především v tom, že k rozpadu dochází bezpříznakově, což znamená, že si myslíte, že je všechno v pořádku. Ale není. Tomu lze předejít pravidelnou koupí dalšího exempláře. Půl roku se jeví jako interval vhodný k další koupi před bezpříznakovým rozpadem starého exempláře.
Vytvořte si kalendář s rozvrhem občerstvovacích koupí.
Kupujte jen u nás, kupujte bez váhání, důvěřujte pouze nám, chraňte se sami před sebou i před sebou navzájem a zůstaňte zdrávi/zdrávy/zdráva!
KONEC REKLAMNÍHO OKÉNKA
O PROUDU
Mám prý uveřejnit odkaz na zajímavý článek o elektřině. Činím tak. Je z roku 2011.
Původně mi byl článek přihrán s přídavkem, ve kterém stálo, jak je český proud drahý oproti německému, a vyvolával obvyklý dojem, že to zosnovali zlí Němci, aby se měli líp a my hůř.
Aktuální oficiální čísla však praví, že 1 kWh stojí v Německu 30,88 centů, v ČR 17,48 centů = 7,91 / 4,48 korun dle dnešního kursu. Německo je, co se týče výše ceny elektřiny nejen na prvním místě v Evropě, ale dokonce ve světě, jak vidno zde.
O LVECH A HYENÁCH
Dostal jsem k případnému zveřejnění též článek o tom, jak mizí naše národní symboly – tu Mucha, onde lev. To je však celosvětová tendence.
Otázka: dejme tomu, že tendence by byla úspěšná. Budou zničeny a odstraněny národní symboly. Oloupí mne to o část mé identity – pokud se ztotožňuji s příslušností k vymezitelné množině. Ale jelikož ztotožňování s čímkoliv je iluzorní, nemůže se to dotknout skutečné totožnosti.
Identita neboli totožnost znamená „naprostou shodu“. Filosofové a matematici praví, že ve zjevném světě může předmět být totožný pouze sám se sebou. Pokud se ztotožňuji s něčím, co zmizí, nemohu to být já, jinak bych zmizel zároveň s tím.
Neříkám, že zmíněné tendence jsou chvályhodné – naopak, jsou křiklavým poutačem lidské nevědomosti. Ale existují.
Pokud by se mělo stát, že zmizí drahé národní symboly a zjistím, že jsem pořád ještě já navzdory ztrátě uctívaného, znamenalo by to, že se to dotklo pouze ztotožnění s něčím, ne mne.
Nemohl bych ukazovat dětem symboliku předků a probouzet v nich národní hrdost. Musel bych hrdost hledat v sobě. Děti by se neučily ztotožňovat se symboly, ale studovaly by hrdost živě. Byly by jejími svědky. Důvěrně by ji znaly. Možná by pro ni neměly pojem, ale znaly by ji z života, mým prostřednictvím.
Viděl jsem před lety dokument přírodních badatelů z Afriky, kteří tvrdili (ověřit to nedokážu), že navzdory ustálené představě jsou hyeny hrdinné a lvi zbabělí. Tvrdili, že hyeny jsou zdatní lovci a líní lvi toho jen bezostyšně využívají. Počkají si, až hyeny uloví jídlo, na hyeny se pak vytahují, zaženou je a kořist jim ukradnou. Jsou to lenoši a krádež kořisti není tak pracná jako lov.
Podávali to přesvědčivě, i se záběry, až jsem se nemohl ubránit dojmu, že by bylo lepší mít ve znaku srdnatou hyenu než poťouchlého lva.
Je-li to vskutku tak, nemohu posoudit, protože jsem hyeny zatím zažil jen v kleci nebo oploceném výběhu. Lvy také, ty však – na rozdíl od hyen – jsem navíc viděl panáčkovat v cirkuse.
PAN JEŠTĚRKA A ČERVENÉ AUTÍČKO
Pátral jsem v internetu, zda najdu zmínku o panu Ještěrkovi a červeném autíčku. Nenašel. To byla knížka asi z 20. let 20. století, a hrdina knihy, kluk, si něco přál, a najednou to tu bylo: pan Ještěrka a červené autíčko. Od toho se odvíjely příběhy, které si nepamatuju, protože nejdůležitější na knize bylo to, co příběhům předcházelo.
Stálo tam totiž, že každý člověk má v životě momenty, kdy se plní přání. Většina lidí to ale vyplácá na pitomosti, přejí si třeba, aby už konečně našli brýle nebo kapesník…
Od té doby pozoruji, jestli to tak je. Rozhodně se to nedá vyloučit.
Jakmile si přeju pitomost, uvědomím si to, dodatečně, a nevím, jestli jsem nepromrhal vzácnou chvíli.
Substrátem všech přání, ctnostných i scestných, je prapůvodní touha: žít plně a spokojeně.
To neznamená utíkat někam, kde nikdo není, abych měl klid. Znamená to pokoj nepodmíněný, nezávislý na okolnostech.
Po tom toužíme všichni, protože to je esence bytí.
Já vím, Jeníčku a Mařenko, že se vám teď v hlavě rojí situace, kdy to určitě nejde.
Možná jste právě vyplýtvali vzácný okamžik.
To se s určitostí nedozvíme. Ale nelze to vyloučit…
Druhá část Slabikáře vědomí s názvem Milovat obraz v zrcadle se nachází na YouTube zde.
