|
Ondra na Kevina: Kevine, čím se zabýváš a proč?
Kevin: Vizuálním zhmotňováním nápadů. Nejvíc mě baví loga a identity. Motám se i v gastru a hudbě, takže branding, menu a plakáty pro podniky střídají vizuály na YouTube, obaly cédéček, covery na Spotify a merchandise pro interprety. Taky fotím lidi, eventy a štrýt, občas udělám nějaký motion design nebo art.
Snažím se umět co nejvíc a mít co nejširší rozhled. Měl jsem od začátku štěstí na osvícené klienty, díky kterým jsem mohl dělat na projektech od startu do finiše. To, že jsem si nikdy nemusel říct: “Tohle dělat nemusím, to udělá někdo jiný,” mě zbavilo strachu, že něco podělám — buď to udělám já a bude to, nebo to nebude vůbec. Naštěstí bylo zatím vždycky lepší, když to bylo. Mohl jsem tak v praxi zkoušet různé nápady a učit se za pochodu. Je hromada zastánců skillsetu ve tvaru písmene T, kdy má člověk široký, leč mělký základ a pak jeden main skill. Jako zarytý zastánce rovnováhy propaguji kacířskou antitezi, skillset ve tvaru M. Angličana, který by poznamenal: “Jack of all trades, master of none” bych hned opravil na “master of one”, protože mu unikla pointa. Jsem mistr v rychlém učení se věcí.
Proč? Protože bez toho nedokážu žít. Protože je fajn mít z čeho financovat život. Protože mě život v kapitalismu naučil profitovat na koníčcích.
Ondra na Kevina: Kolik hodin denně pracuješ a kdy?
Kevin: Občas 2, občas 16. Podle toho, jak můžu a chci. Mám obrovský štěstí, že nemusím někde sedět 10 hodin denně a potit jeden design za druhým. Tohle jsem si párkrát zkusil a není to udržitelný. Na kvalitní kreativu potřebuju prostor, časový i mentální. Stres je fajn, často si ho sám vytvářím, ale pod vysokým tlakem chci pracovat jen krátkodobě. Pak potřebuju nějaký čas na dobití. Podle mě se hrozně podceňuje koncept “nechat věc uležet”, a je to škoda.
Můj osobní cíl je pracovat co nejkvalitněji a nejchytřeji. Jsem líný, což ale neznamená, že nechci pracovat. Abych mohl být líný, musím být efektivnější, plánovat dopředu a pracovat chytřeji a líp, což paradoxně stojí mnohem víc energie. Když to, co někdo dělá celý den, já dokážu udělat za pár hodin ve srovnatelný kvalitě, znamená to dvě věci. Prvak, nejspíš mám dost znalostí/zkušeností, abych to dokázal udělat rychle a kvalitně, což samo o sobě udává moji hodnotu. Druhak, šetřím čas sobě a tím i klientovi. A protože čas jsou peníze, moji cenu to zase jenom zvedá. Na “draze, pomalu a kvalitně” skoro nikdo nemá čas a peníze. Z “kvalitně, pomalu a levně” zase žádný kreativec nezabezpečí sebe ani rodinu a “levně, rychle a kvalitně” je holá sebevražedná blbost pro obě strany. Nedá se nic, když je něco potřeba “rychle” a “kvalitně”, musí to být logicky drahý. Škoda, že často není. Aktuální stav cen designu je tragický, vzhledem k tomu, jak obrovskou hodnotu dokáže přinést do businessu i do života.
Někdo vidí ctnost v tvrdé, úmorné práci do sedření, já ne. Podle mě je hustle culture rakovina, která odvádí pozornost od toho, na čem doopravdy záleží. Z dotázaných, co leží na smrtelné posteli, nikdo neřekl, že lituje, že nestrávil víc času v práci. Litují toho, že něco kvůli práci zmeškali. Já se vizuální tvorbě věnuju od 14 a hromadu věcí jsem si nechal utéct a dochází mi to už teď.
Ondra na Kevina: Kde bereš inspiraci?
Kevin: Čerpám z videoher, filmů a seriálů, komiksů a knih, hudby a divadla, fotek a videí, módy, historie, vědy, obrazů a umění celkově, ze vzpomínek a z mé dřívější tvorby. Vždycky mě bavilo se do hloubky nořit do fascinujících věcí. Kdo inspiroval staré mistry? A kdo inspiroval ty, kterými se ti mistři inspirovali? Nechci sedět v Platónově jeskyni a jen obkreslovat stíny ze zdi, chci z té jeskyně vylézt a vidět Slunce. Chci hledat původní podněty a interpretovat je po svém.
Vyhýbám se Pinterestu a dribbblu (s Instagramem ještě trochu bojuju), protože ačkoliv jsou tam ty věci hezký, s odstupem vypadají všechny hrozně podobně a já tenhle standardizovaný design rád nemám. Vždycky je totiž potřeba fungovat především v tandemu s klientem. Ten má nějaký očekávání, představy nebo vlastní inspiraci a to je důležitý zohlednit v procesu tvorby. Pokud dělám identitu nějaké firmě, inspiraci beru hlavně z ní. Identita je za mě buď reprezentativní (reflektuje/posiluje aktuální stav) nebo aspirační (vyjadřuje vizi). V obou případech současný stav funguje jako odrazná deska. Aktuální trendy jsou jen aktuální trendy. Mě zajímá nadčasovost.
Ondra na Kevina: Jaké musí mít designer znalosti?
Kevin: Nemám rád slovo “musí” a myslím si, že primárně o znalostech to není. Ty jsou berle, o které se dá opřít. Samotný design je proces a je především o přístupu, o mindsetu. Pokud je špatný mindset, zbytek to nezachrání.
Jaký by měl mít designér mindset? Nebát se jít do střev daného úkolu, ušpinit si ruce a pokládat relevantní otázky. Měl by si být vědom vlastních biasů a aktivně s nimi pracovat. Měl by zjišťovat, jak lidi fungují. Měl by být hladový po znalostech a odpovědích. Umět spojit hard data, soft data a vlastní intuici. Určité aspekty komunikace jsou podle mě tragicky podceněné, třeba vyjednávání, soft skills a sales. Často zapomínáme být lidští a myslet na lidi nebo mluvit tak, aby nám klienti rozuměli. Designér je pro mě řešitel problémů, měl by mít rozhled, aby věděl, co s čím a jak může souviset. Tohle řešení by měl umět jasně vysvětlit. Nemusí vědět všechno, nemusí být neomylný, měl by ale umět pracovat sám se sebou, se svým egem a s očekáváním svých klientů.
To, jestli má v CV v kategorii Proficiency u položky Adobe Illustrator tři nebo čtyři puntíky, je úplně jedno.
Ondra na Kevina: PC nebo Mac?
Kevin: Je mi jedno, na čem mi ty Adobečka padají. Aktuálně mi teda padají na Windowsech. Což nic neznamená, ani nic nevypovídá. Důležitý je mozek, co ovládá ruku, která ten nástroj používá.
Ondra na Kevin: Kafe nebo čaj?
Kevin: Voda. Neuvěřitelně nedoceněný pití. (Konvice s Brita filtrem je dar z nebes.)
Ondra na Kevina: Nejlepší rada, co jsi dostal?
Kevin: Zmíním dvě.
“Better done than perfect”, protože jsem býval hrozný perfekcionista a paralyzoval mě strach ze selhání. A přitom je selhání nejen prostor k poučení, ale hlavně je součástí designového procesu — bez selhání není co zlepšovat, není iterace. A co není perfektní napoprvé se postupně vycizeluje.
“Thinking is not doing”, protože rád brainstormuju, ale někdy je potřeba to utnout a hrábnout do strun. Přemýšlet v teoretické rovině se dá donekonečna. Mnohem radši něco udělám a pak vyhodnocuju výsledky.
Ondra na Kevina: Nejlepší rada, co bys dal?
Kevin: Nebát se změny.
Všichni bereme všechno hrozně vážně a snažíme se být neomylní. Klademe na sebe nelidský nároky a tohle očekávání si pak bere daň v podobě stresu a vyhoření. Žijeme svázaní konstantním “musím”, jenže ve skutečnosti musíme jen platit daně a umřít. Jinak máme vždycky na výběr. Přijmout/odmítnout náročnou zakázku, pracovat se složitým klientem/ve stresu a nátlaku/o víkendu/hluboko do noci, přijít do nebo odejít z nějakého projektu, nastřelit/podstřelit cenovou nabídku. Můžeme se naučit jakýkoliv skill a klidně dělat cokoliv jinýho. Šít oblečení, vařit, obsluhovat nebo rozvážet jídlo, stříhat vlasy, malovat obrazy, fotit svatby, točit videa, pickovat zboží, péct chleba. Vždycky ale budeme do určité míry dělat design. Vždycky budeme kreativně řešit problémy co nejefektivnějším způsobem. Akorát to nebude v teple u stolu s počítačem někde v kanclu. To vadí? Mně osobně vůbec.
Nehledě na to, že jedna velká změna nás brzo všechny v kreativním průmyslu čeká. Je podle mě neskutečně naivní si myslet, že drtivá většina designových procesů se nedá přehodit na AI. Nebude to hned, zabere to pár iterací, ale jednou to přijde. Dokážu si představit budoucnost, kde si klient nakliká nějakou svoji představu, ze které AI vyrobí různé výstupy. Designér by v tomhle světě fungoval jako facilitátor procesu a zasvěcený průvodce, který občas té umělé inteligenci utáhne nějaký šroubek. Proto si myslím, že by designér měl už teď pracovat na svých soft skills a třeba se něco učit o psychologii a machine learningu.
Díky Kevine!
|
