Dánsko (podobně jako Česká republika) patří mezi sekulární společnosti, což často ztěžuje zdravotníkům působícím v paliativní péči komunikaci s pacienty o jejich spirituálních potřebách. Studie výzkumníků z Univerzity v Odense se proto zaobírala tím, jaké jsou zkušenosti hospicových pacientů s komunikací o spiritualitě. Tato studie ukazuje, že pro zahájení podobných konverzací je důležité vytvoření blízkého vztahu s pacientem, navození důvěry i vzájemný pocit blízkosti. Tyto konverzace mohou často navazovat na komunikaci o prognóze, protože to je pro pacienty obvykle moment, kdy si uvědomí konečnost svého života a tyto otázky jsou pro ně velice důležité. Pacienti ale také uváděli, že je pro ně v pořádku, pokud komunikaci o spirituálních potřebách začne zdravotník, a někteří to i preferovali, protože ne vždy si sami uvědomují, že tyto potřeby mají a že by je mohli právě s ním řešit. Pro seznámení s tématem spirituality u pacientů může také dobře posloužit tento velice praktický článek o spiritualitě v paliativní péči.

V českém prostředí jsme zvyklí spíše na to, že diskusi s pacientem o jeho přáních a představách o péči v závěru života vede s pacientem lékař. Co by se stalo, kdyby část těchto diskusí vedly sestry? Tato kanadská studie se dívala retrospektivně na záznamy náhodného souboru 200 pacientů. Zkoumala především to, kdo vedl s pacientem první rozhovor o péči po přijetí a jaká byla jeho preference ohledně kardiopulmonální resuscitace. Ukázalo se, že po komunikaci se sestrou pacienti častěji souhlasili s kardiopulmonální resuscitací než po komunikaci s lékařem. Méně často s resuscitací souhlasili pacienti, kteří byli ve vážnějším zdravotním stavu nebo trpěli více komorbiditami. Tento rozdíl může být zapříčiněn mnoha faktory, např. nejistotou sester ohledně pacientovy prognózy či závažnosti jeho zdravotního stavu, avšak pro objasnění těchto zajímavých zjištění je třeba dalšího výzkumu.