Srdečně zdravím z redakce! 

Každé pondělí si ráno kupuji v trafice nový Respekt. Nemusel bych, v práci mě čeká vydání zdarma, navíc ho mám často už od neděle odpoledne přečtený z elektronické verze. Trafikantka mě kdysi viděla něco komentovat na ČT, a tak ví, kde pracuji, a měsíce se divila, proč utrácím peníze za něco, za co nemusím. Když jsem jí říkal, že se na Respekt těším a chci ho mít co nejdříve v ruce, přemlouvala mě, ať se tedy těším ještě tu půlhodinu, než se dostanu do redakce. Ať si užiju více těšení a ještě přitom ušetřím. Byla to rozumná rada, ale mou netrpělivost nezkrotila. Respekt kupuji dál.

Tohle pondělí bych si ho koupil, i kdyby mě životem neprovázel onen podivný zvyk. V neděli jsem si totiž v elektronické verzi rozečetl rozhovor s profesorem válečných studií Lawrencem Freedmanem. V podvečer mi zavolal kamarád, chtěl se mnou rozebrat výsledky voleb, které mně o víkendu kvůli pracovním povinnostem o nich psát dovolily přečíst jen malou část čísla. Telefonát mě odtrhnul právě od Freedmana. Kamarád se ptal, co si myslím o vzestupu počtu hlasů pro stranu Tomio Okamury a jestli bychom neměli mít strach, zda nás v budoucnu nečeká přílišný vzestup populismu. Jestli nedopadneme jako v Maďarsku. Když jsem s ním mluvil, ještě jsem netušil, že jsem mohl rozhovor s ním zkrátit na minimum.

V metru jsem dočetl zmíněný rozhovor, jmenuje se Ještě jedna úspěšná ofenzíva Kyjeva a Rusové budou chtít konec. Titulek napovídá, že se Barbora Chaloupková a Ondřej Kundra ptají na dění na Ukrajině – tentokrát skrze mobilizaci v Rusku, kterou vyhlásil diktátor Vladimir Putin, i na jeho další hrozbu, že nařídí použití jaderných zbraní. Titulek taky napovídá, jaký má Lawrence Freedman na Rusko názor, důležité samozřejmě je, že ten názor dokládá fakty a svou zkušeností.



V metru – mimochodem tentokrát nikoli na cestě do redakce, ale na soud s Andrejem Babišem a Janou Nagyovou – jsem si ještě stačil přečíst povolební komentář Marka Švehly Uklidnění pro vládu, na který jsem mohl odkázat znepokojeného přítele den předtím. Přečtení článku by mu na otázku odpovědělo daleko jednodušeji a přesvědčivěji, než jsem to dokázal já v telefonu. A jako bonus jsem mu mohl dát doporučení na článek Tomáše Brolíka Další úkol pro maďarského páva o současném stavu Maďarska, pozici Viktora Orbána a pokutě, která hrozí budapešťské vládě za korupční systém při rozdělování evropských dotací mezi tamní společnosti. 

Ten článek jsem dočítal ještě na schodech při výstupu z metra na Národní třídě. Stal se pro mě jakousi nechtěnou spojnicí mezi čerstvým vydáním Respektu a soudem kvůli dotaci na Čapí hnízdo. Při vědomí autoritářské moci Viktora Orbána mě potěšil pohled na bývalého českého premiéra se sklony podobnými jeho maďarskému vzoru, sedícího na lavici obžalovaných. Ne, že bych mu to osobně nějak přál, ale bylo povzbuzující vědět, že většina trestního řízení s ním se odehrála v době, kdy byl premiérem, a přesto neměl šanci vyšetřování nijak ovlivnit. Opakuji to často – fakt, že Andrej Babiš stojí před soudem, je dobré vysvědčení pro fungování českého právního státu. U soudu je vidět, jak moc Babiš není spokojen, že nemůže být pánem situace v soudní síni, že nemůže komentovat svědecké výpovědi, které přinášejí indicie o jeho možném podílu na podvodu, zatímco on musí čekat, až mu soud udělí slovo.



Dovézt jídlo, vodu, odvézt lidi zpod střel do bezpečí a na nic se neptat je podtitulek skvělé reportáže Ivany Svobodové z ukrajinského Donbasu. Článek se jmenuje Touha po míru na Donbase. Ivana je geniální v popisu zdánlivě banálních situací, které dokáží říct strašně moc o tématu, kterým se zabývá. Třeba o předvolební kampani politiků nebo o odsouzeném teroristovi, je prostě skvělá. V případě Ukrajiny se asi nedá mluvit o banálních situacích – na válečném území není nic banální. Ivana popisuje bytí lidí na území, kde se válčí, na detailech každodenního života civilistů. Na útržcích jejich pocitů, na výstižných popisech míst – třeba toho, kde si vaří na otevřeném ohni polévku.

Ten článek jsem četl zase při jízdě metrem, když jsem jel od soudu do redakce. Když jsem pak schovával Respekt do batohu, došlo mi, že přítel, který měl v neděli potřebu se mnou konzultovat výsledek voleb, nemá zřejmě předplatné elektronické verze Respektu. Jinak by měl načteno a nevolal by. Napadlo mě darovat mu předplatné k Vánocům, pod stromeček. Ale ještě nejsem úplně rozhodnutý, protože, co když přestane potom volat, když mnohé z toho, o čem se mnou chce debatovat, by si v neděli přečetl?

Za všechny kolegy vás zdraví, 
Jaroslav Spurný