Milé čtenářky, milí čtenáři,

Podzim a pořádné plískanice přišly letos takřka ze dne na den. Jistě nejsem sama, kdo si tento týden už několikrát vyčetl zapomenutý deštník nebo třeba holé kotníky. Chladné počasí mě občas nechtěně zavede k myšlenkám na blížící se zimu. Jaká bude? Nebude náhodou výjimečně studená? Že by se to zrovna letos nejméně hodilo, je jasné. Evropa potřebuje šetřit energie, Rusko nás přes suroviny vydírá a celý kontinent čekají těžké měsíce. Jak konkrétně zima bude letos vypadat, není v rukou nikoho z nás, zda se na ni ale zvládneme připravit, již ano. Kroky české vlády jsou tak pod patřičným drobnohledem. Věnujeme se jim i v aktuálním čísle, kolega Jiří Nádoba třeba rozebral vládou navržené zastropování cen – a přidal i doporučení jak by bylo balíček vhodné vylepšit.

„Shrnuto a podtrženo – zásah státu v období války byl potřeba a je dobře, že ho provádí vláda, která má elementární úctu ke správě veřejných peněz, a nikoli rozhazovačné ANO. O to větší je škoda, že nesebrala odvahu nechat větší kus zátěže na těch, kdo by ji zvládli sami, tak aby zbylo víc peněz pro potřebnější. Stát svobodně na vlastních nohou je přece heslem pravice. Voliči vládního tábora by tomu měli rozumět."

O drahých energiích a vládních opatřením byla včera i první poprázdninová debata Respektu v Knihovně Václava Havla. Záznam už visí zde, Markéta Pekarová Adamová v diskusi mimo jiné mluví o tom, jak zpětně hodnotí svoje dnes už památné letní výroky o svetrech a že si v zásadě stojí za svým. 


 

Ne všechny náhlé změny jsou špatné. Rychlé a překvapivé byly pro mnohé i nedávné vojenské úspěchy Ukrajiny. Měli jsme ale být překvapení? Nečetli jsme celou dobu konflikt na Ukrajině a rozložení sil na obou válčících stranách špatně? Profesor válečných studií Phillips O’Brien ze skotské University of St. Andrew, s kterým jsem o tom před dvěma týdny mluvila, měl v této otázce jasno.

„Velkou tragédií této války je, že příliš mnoho lidí věřilo příběhu o super-silném Rusku. Já jsem to opakoval roky: Rusko není velmoc a nikdy jsme ho za velmoc neměli považovat. Víceméně celá analytická komunita selhala. Selhala a nepochopila, že ruská armáda prostě nebyla tak dobrá. Ruská armáda byla dokonce tak vnímána jako silná, že pomáhat Ukrajině bylo před válkou bráno skoro jako plýtvání! Skoro jako by se argumentovalo ve stylu „proč dávat Ukrajině opravdu silné systémy, stejně nebudou schopní odolat, Rusko dobyde Kyjev za týden“. To byla katastrofální volba, která stála mnoho ukrajinských životů. Většina lidí přecenila Rusko a podcenila Ukrajinu. Pokud by Ukrajina byla v únoru vyzbrojená tak, jako je dnes, bylo by podle mě po válce.“

Stav ruské armády je nyní podle O’Briena tak mizerný, že Putinův režim musí velmi rychle rozhodnout, zda válku odpíská, nebo udělá něco, čemu se až do této chvíli bránil – mobilizuje. Signály posledních hodin naznačují, že Rusko vybere druhou možnost. Aktuální vývoj sledujeme, a pokud se nestane něco nečekaného (kdo to ale dnes může vyloučit), příští týden v Respektu najdete rozhovor s dalším odborníkem, který stejně tak jako Phillips O’Brien ukrajinskou válku od začátku četl velmi přesně.

Týden je ale teprve v polovině a mnoho se toho ještě stane. I proto, že nadcházející víkend Česko čekají komunální a senátní volby. Budou referendem o vládě Petra Fialy? Nebo něco takového nelze čekat v situaci, kdy Češi volí ve více jak v šesti tisících obcích a víc než stranická příležitost mohou leckde rozhodovat sousedské vztahy? V aktuálním Respektu tyto a další otázky rozebírají Andrea Procházková a František Trojan s politologem Michalem Pinkem. 

Trochu jinou odpověď na otázku, o co ve volbách jde, nabízí text z „nejprůměrnějšího českého města“. O jaké město jde, neprozradím (třeba v něm žijete právě vy), kolega Petr Horký ale přivezl skvělou sondu do toho, jak takový český průměr vypadá. Věřím, že v čísle vás toho zaujme víc. 

Loučím se s vámi nejenom svým jménem, ale i za celou redakci. A tentokrát nejenom slovem. Když vzpomínám na konec února, kdy se ruské tanky rozjely směr Kyjev a v Evropě začala válka, vybaví se mi mimo jiné pocit ostražitosti. Neustálé sledování aktuální situace a zjitřené smysly, jako by člověk, ačkoliv sám fyzicky daleko od fronty, přepnul do stavu větší pohotovosti a víc vnímal všechno kolem sebe včetně zvuků a hlasů. O to snáz si tak vzpomenu i na hlas Ivana Trojana, který několik týdnů načítal texty Respektu o Ukrajině. Nebyla jsem sama, kdo měl tehdy během poslechu pocit, že prožívá a pozoruje skutečně výjimečné události. Od té doby jsme plánovali společné setkání, kde by Ivanu Trojanovi bylo možné poděkovat, a podařilo se toto pondělí. 

Všichni vás zdravíme a díky za to, že nás čtete a posloucháte.

Bára Chaloupková