Jedná se o odvěké utkání představy se skutečností.
Jsou doby blahé, kdy život prýští do světa jednoty, a doby neblahé, kdy se svět jeví jako snůška rozporuplností.
Víme, že výsledek konání nemáme v rukou. Jinak bychom dosáhli všeho, co se nám zamane.
Žijeme v interakci se světem, jehož zákonitosti určují výsledek a další osud.
Úspěch filmu Matrix tkví v tom, že se dotkl odvěké pravdy: totiž poznání, že ztotožnění s identitou, za kterou jsem se naučil se považovat, mě udržuje v odpovídajícím programu.
Představa o tom, co jsem, tedy iluze, zastírá skutečnost, kterou vskutku jsem. To vede k pocitu, že „něco zásadního chybí“. To se pak snažím najít ve světě.
Iluzorní je identita hledajícího i představa hledaného, proto i výsledky snah neopouštějí rámec představy. Osvobodit může jen poznání, že nejsem identita, za kterou jsem se považoval.
Jsem to, co jsem, ať to vím, nebo ať se považuji za předmět.
Dokud se ztotožňuji s předmětem, je konání vedeno touhou zbavit se pocitu nedostatečnosti. Jinak prýští z plnosti oživující veškeré bytosti. Pak nekonám, abych něčeho dosáhl nebo se něčeho zbavil; konám z lásky a plnosti.
Z programu, tedy ztotožňování s tím, čehož jsem svědkem, je jediné východisko: učit se rozlišovat mezi podmětem a předmětem.
Podmět je neměnný, plný, bezmezný; předmět proměnlivý a pomíjivý.
Život je provázen neustálou činností. Identifikace s představou vede k výsledkům, které nazýváme „zlem“. Nikdo z nás se však vědomě nerozhodl nahradit skutečnost představou. Stalo se to.
Momentálně se zdá, jako by představa chtěla nadobro uchvátit moc nad životem. To ale trvale nelze. Představa je totiž neživá; život si jen „vypůjčuje“ (zánik života by automaticky znamenal i zánik představy).
Konání motivované představou vede k rozpolcení a rozštěpení. Konání pramenící z lásky rozsévá lásku a jednotu. A děje se samovolně, jako dýchání nebo trávení.
Indiánský šaman, přivolávající déšť, sdělil, že déšť nepřivolává. Děkuje za jeho seslání.
Co dělat, když svět je v rukou slabomyslných?
Když hrůzovláda představy bičuje zběsilým vlnobitím pokojné pobřeží, jak zklidním bouři? Násilím?
Pokoj a mír se může zrodit jen ze mne, tam, kde jsem. Vždy jsem tam, kam patřím. V každé situaci mám přisouzené místo. A tam naplňuji své určení. Neustále.
To, jak se má přítomnost odrazí v předmětnosti, je obraz „poměru sil“ mezi představou a skutečností.
Skutečná esence bytosti je slastná plnost lásky.
Když představa zastírá toto vědění, vykazuje obraz v předmětnosti odpovídající deformace.
Když poznám představu o sobě jako představu, začínám žít své určení; obraz se napřímí a projasní.
