PAPRSKY věstník 135 - březen 2021

ČERTOVSKÁ POHÁDKA

Od doby směrodatného Galileova omylu, který z něj učinil „otce vědy“, jsme si osvojili podivuhodný stav rozpolcení. Měřitelná předmětnost byla prohlášena za zdroj veškerého poznání. Vše nepředmětné – a pro poznání bezvýznamné – patří do říše filosofie a náboženství. Skutečná motivace tvého života, totiž láska, je neměřitelná, tudíž bezvýznamná.

Zatímco kdysi člověk pohlížel na svět jako na podivuhodné spojení věčného bezmezného vědomí a tvárné pomíjivé hmoty, perspektiva omezená na předmětnost redukuje stvoření na hmotu, a vědomí na vedlejší produkt hmoty.

Nová věda používá metodu indukce (zobecnění): když potkám určité množství medvědů a všichni jsou hnědí, usoudím, že všichni medvědi jsou hnědí. Tomu se říká „neúplná indukce“. Znamená to, že to, co neznám, vměstnám do představy založené na tom, co znám. Wikipedie k tomu praví: „Neúplná indukce má povahu předsudku. Moderní věda a pojetí přírodních zákonů stojí do značné míry právě na neúplné indukci.“ Tedy na předsudku. Zajímavé!

Vrůstáme do světa, na který pohlížíme filtrem předsudků předávaných po generace. Lidský duch, pramenící v bezmeznosti, promítá přejaté předsudky na svět, a dokud nerozpozná iluzorní charakter svého osobního virtuálního světa, snaží se v něm marně dopátrat smyslu.

Domníváme se, že svět je vybudován z atomů, že žijeme na nadzvukovou rychlostí rotující kouli, dokonce „víme“, kolik ta koule váží, díky osamělému badateli, který vyzbrojen dalekohledem číhal kdysi ve stodole na pohyb kovových koulí v protější stodole a údajně se dočkal.

Intelekt lapený v síti přejatých domněnek se do ní snaží vměstnat celý svět. Ti, kteří marnost takového snažení nepoznávají, nadšeně tleskají. Když domněnky o skutečnosti vykazují trhliny, největší oblibě se těší ten, kdo dokáže trhlinu zakrýt záplatou.

Představa vesmíru jako soustavy koulí rotujících prostorem potřebuje záplatu tzv. přitažlivosti. Když pozorování zjevují mylnost matematických vzorců, zachrání je záplata neviditelné hmoty. Lidský duch lpí úzkostlivě na smyšlených záplatách, jelikož zaručují přetrvání původnějšího omylu, kterého se nechce vzdát. Zvykl si na jeho přítomnost natolik, že mu připadá, že by se bez něj zbořil svět. Raději myslí, že ví, než aby poznal, že neví.

Intelekt kompenzuje ignorovaný princip bezmezného vědomí marnou snahou obsáhnout nekonečnou mnohost. Momentální omezená perspektiva získává status „pravdy“.

Když se zrodíme do světa, v němž šílenství je normou, vnímáme je jako normální a interpretujeme vše filtrem tohoto „normálu“. Není to ničí „vina“, že nevědomost se považuje za vědění. Věda by měla být metodikou zpochybňování dosavadního vědění, a tak se neustále oprošťovat od domněnek považovaných za vědění. Převážná většina vědecké obce se však věnuje omílání a rozvíjení vžitých domněnek. (Kolegové, kteří jasně upozorňují na jejich mylnost, bývají zamlčováni, zesměšňováni či zostouzeni. „Veřejné mínění“ se nezdržuje prošlapáváním cestiček v neznámém terénu.)

Nahrazení vědomého Stvoření shlukem rotujících koulí otevírá dveře strachu. Zdroj všeho jsoucího, který k člověku promlouvá prostřednictvím vnějšího i vnitřního dění, zdánlivě oněměl. Člověk je nyní náhodný produkt evoluce hmoty. To, co se v něm a s ním a kolem něj děje, jsou nahodilosti mechanického soustrojí vesmíru.

Když se v polovině 19. století ujala představa, že příčinou chorob jsou buněčné jedy, zvané „viry“, pustil se intelekt do jejich marného hledání. Představě téměř odzvonilo, ale sto let po jejím zrodu se lstí podařilo ustavit její triumfální návrat.

To, že se nikdy nezdařilo „lapit“ a izolovat exemplář nakažlivého viru, že experimenty chtějící dokázat „nakažlivost“ skončily neúspěšně, neubralo těmto představám na popularitě. (Za konečný důkaz „nakažlivosti virů“ platí experiment na opicích, jehož popis si odpustíme. Jedná o kruté procedury, v jejichž důsledku je asi těžké neumřít.)

Popularita teorie nakažlivých virů je svůdná: můj stav je výsledkem střetu s neviditelnými škůdci. S mým nitrem a mým postojem nemá nic společného.

Člověk jako náhodný produkt evoluce je moderními ideologiemi považován za škodnou, hyzdící povrch koule. Řešení světových problémů: zredukovat počet škodné a vytvořit zoologickou zahradu, v níž vybraní jedinci mohou přežívat a netropit přitom ve světě neplechu.

Jak na to? Člověk na životě lpí a nenechá se eliminovat dobrovolně. Jedině, když uvěří, že se tak děje v zájmu „dobra“. Představa „dobra“ a „zla“ mu vynesla vyhnání z ráje, a dokáže ho také přimět souhlasit s dobrovolnou sebelikvidací. Stačí zosnovat vidinu neviditelného nebezpečí, číhajícího všude.

A ono to funguje! Průjem vyvolává hrůznou představou bídného konce, zakašlání by mohlo být předzvěstí blížící se smrti…

Člověk se domnívá, že figurky na politickém nebi jsou jako rodiče. Nedokonalí, chybující, ale ne lhostejní. To je zásadní omyl. Političtí představitelé kráčejí obvykle ve šlépějích slavného opilce Winstona Churchilla, který nechal ze strategických důvodů úmyslně pomřít několik miliónů Indů hlady a prohlásil, že na tom nesejde, protože se stejně množí jako králíci.

Je to jako v pohádce: čert nenutí. Pracuje se sliby a s vidinami, pokouší. Stačí mu upsat duši. A to je ve světě, ve kterém se duše stala pochybnou vidinou, velmi snadné.

Věčné bezpečí, věčné zdraví díky divotvornému vynálezu… Silné lákadlo pro duši omámenou strachem…

Pohádky ale též vyprávějí, jak hrdina pozná mýlku, čerta přelstí a získá duši zpět. Čertu nakonec zůstanou jen duše, které se pro jeho svody rozhodly nadobro a vědomě. A jelikož stvoření – navzdory lživé propagandě – není plodem nemilosrdného boje o přežití, ale dílem bezmezné lásky, není ani moc poblouznění nikdy trvalá. A právě doba velikonoční vypráví o vítězství světla nad temnotou.

Komu připadá zatěžko čerpat naději z pradávných příběhů Blízkého východu, může obdivovat v lesích a na zahradách rašení pupenů, podivuhodné tvářičky sedmikrásek vykukujících z půdy, která ještě nedávno nejevila stopy života, nesčetné bytosti vzpínající se za životodárným světlem, a v nebi koncerty dvounohých opeřených pěvců.

Čert dozajista nepřestane strašit a slibovat záchranu. Lidský duch však má schopnost prohlédnout klam a mam – a volit místo nich skutečnost lásky.

To rozhodnutí činíme v každém okamžiku. Tím rozhodujeme v každém okamžiku, zda náš život je prostorem klamu, nebo lásky. Svět, v němž žijeme, bezprostředně odpovídá.

Pokud se nám nezamlouvá, jak svět vypadá, víme, že věnujeme nadměrnou pozornost nepodstatnému. A zároveň víme, co s tím. Totiž rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným, věnovat se podstatnému a přestat vyživovat nepodstatné.

A s důvěrou pozorovat odpověď stvoření, do jaké míry se nám to daří.