Ahoj!
Vítejte u nové Přílohy! Dnešní vydání otevírá snímek Kristýny Padrtové. Kdybych se vyznal ve fotografii, o její práci bych mluvil dlouze a vášnivě. Takové dovednosti nemám, doufám ale, že se vám líbí stejně jako mně.
Tak – užijte si čtení, tipy, výpisek a zbytek víkendu!
Sloupek
Internet nedávno truchlil nad koncem stránky Yahoo! Answers. Smutek se týkal ztráty jedinečné atmosféry, která se vymykala ostatním zákoutím webu. Z prostředí, ve kterém mohl kdokoliv zodpovídat nejrozličnější otázky anonymních tazatelů, čišela vlídnost a nápomocnost. Takovými slovy twitterový feed nepopíšete.
Vřelost a vymykání se této stránky mě přivádí k paralele – k lidem, kteří jsou zvláštním způsobem výstřední. Jsou svébytní, nezapadající a také je dokážeme docenit zpravidla až ve chvíli, kdy zmizí z našich životů.
Aby nedošlo k mýlce: nemám teď na mysli génie, kteří se musí protrpět životem, protože jejich uřízlé ucho a expresionismus začneme považovat za výjimečné až po jejich smrti. Ona jinakost nemusí vůbec být spojená s mimořádným talentem. Jde o něco ještě pozoruhodnějšího. Něco, co vysvětlím na příkladu Ládi.
Láďa je z malého města, ve kterém je každá veřejná akce svým způsobem sváteční událostí. Není vůbec snadné je pořádat: potenciální publikum je maličké. Někteří to přesto dělají – a dělají to velkolepě. Pozvou významnou zahraniční kapelu nebo třeba intelektuály, aby tu v kulisách pohraničního kláštera diskutovali o světě. A pak je tu Láďa, který organizuje florbal.
Téhle činnosti se věnuje už roky se spalující vášní. Nestačí přitom vyřizovat organizační nástrahy spojené s pořádáním ligy a turnajů. Dlouho po posledním hvizdu sobotních zápasů se ještě hádá na Facebooku, jestli rozhodčí (často Láďa) skutečně zařízl některý tým, nebo musí bránit časoměřiče (Láďovi synové), že při vypjatém finále správně zastavili každou vteřinku.
Jako účastník jeho turnajů jsem v pohodlné pozici. Nic nepořádám, a proto si můžu akce jen tak užít. Při tom je spousta prostoru ironicky pozorovat pravidelné hašteření kolem sporných faulů a jiných nespravedlností. A především si u toho říkat, jak Láďa – středobod všeho toho handrkování – působí často excentricky. Že se zbytečně uráží, dělá teatrální gesta…
Jenže potom přijde chvíle, kdy Láďa oznámí, že s organizováním florbalu nadobro končí. Má toho teď dost a svůj čas bude namísto sportovní haly věnovat rodině.
V tu chvíli se moje ironie bortí. Označit někoho za výstředního se najednou jeví jako nesmyslné. Vždyť šlo z velké části o projev bezelstné angažovanosti, která na mě působí podivně právě proto, že můžu mít odstup a nemusím se mazat záležitostmi, jako je handrkování o vysokou hůl nebo špatně pozastavenou časomíru.
Dívat se s úšklebkem na svérázné lidi, kteří šli s kůží na trh, teď vnímám jako trapné. Svět, ve kterém se každý vykašle na organizování a prožívání sobotních turnajů, působí mimořádně pochmurně.
„Proč jste tedy řeholnicí? Proč máte ten obraz na zdi?“
Odtáhla se a její oči byly plné pohrdavého potěšení.
„To je pro ostatní. Ne pro nás.“
„Ale to je směšné. Pro jaké ostatní?“
„Všechny ostatní. Ostatní, kteří celý život věří, že my ještě věříme. Je to náš úkol, věřit ve věci, které nikdo jiný nebere vážně. Kdyby se v takové věci přestalo úplně věřit, lidská rasa by vymřela. Proto jsme tady. Nepatrná menšina. Abychom se ujali těch starých věcí, staré víry. V ďábly, anděly, nebe, peklo. Kdybychom nepředstíraly, že v tyto věci věříme, svět by se zhroutil.“
„Předstíraly?“
„Ovšemže, předstíraly. Myslíte si, že jsme tak pitomé? Vypadněte odsud.“
– Don DeLillo, Bílý šum
Telegraficky
🔥 Jakub pečlivě rozebral dýmem zahalenou kuchařku Huga Hromase. Podařená knížka – nádherně hutná je ale i recenze.
🍡 Dvě jednohubky z minulého týdne na českém internetu: neironicky důležité poselství Alfreda Strejčka o síle slova a facebooková stránka Like House hegeliánství.
🐖 Naši předci neměli uvědomělé ekologické přemýšlení – k přírodě se chovali vypočítavě jako byznysmeni. Etnolog Jiří Woitsch nakládá představám o ušlechtilých sedlácích v pořadu Podhoubí.
🤤 Subjektivně nejmilejší psaní o jídle v Česku pěstují na korporátním webu Ambiente nazvaném Jídlo a radost. Vypichujeme: co se dá přinést a sníst z lesa, trendy pro rok 2021 nebo rozhovor o zdravých střevech.
🌃 Deník Referendum spouští mezinárodní analytickou sérii o krizi bydlení a už teď je jasné, že půjde množstvím vložené práce o počin přinejmenším na úrovni datařů z Českého rozhlasu.
👣 Stačí titulek: An Interview With the Man Who Keeps Uploading My Feet to WikiFeet
😡 Esej Michaela Levitona o vyrůstání v hyperupřímné domácnosti osvětluje – trochu paradoxně – důležitost neříkání pravdy.
🥃 Výtečný dánský film Thomase Vinterberga Chlast dostal Oscara, příležitost připomenout rozhovor s režisérem. Málokdy si člověk přečte takové pravdy jako: „Jen se zamyslete – kolik znáte párů, které se daly dohromady za střízliva? Asi jich moc nebude. Alkohol je všude.“ A ještě k filmu: Kamil Fila na svém blogu až bolestivě rozebral práce jednoho kolegy z Novinek.
Memetické okénko
Pro dnešní vydání Přílohy jsem zapomněl oslovit našeho korespondenta Jakuba K. Au. S uvolněným prostorem si ale vím rady – využiju ho pro prostinký rant.
V poslední době mě irituje memetické šablony prostupující sexismus. Nemám přitom namysli nějaké hrůznosti z 4chanu nebo Redditu, kterým je věnována spousta pozornosti. Jako ještě horší vnímám rozšířený vzorec, který má stále tu stejnou pointu: kluci jsou zábavní raubíři, trochu pošetilí, ale správňáci. Holky nevtipné, upjaté – a to je vše. Po-řád-do-ko-la. Na příklady téhle formule odkazovat nebudu: je líná, hnusná a pro mě za mě ať klidně zmizí.
|
|
Výpisek
Owen: What is happening?
Yolland: I’m not sure. But I’m concerned about my part in it. It’s an
eviction of sorts.
Owen: We’re making a six-inch map of the country. Is there
something sinister in that?
Yolland: Not in …
Owen: And we’re taking place names that are riddled with confusion
and …
Yolland: Who’s confused? Are the people confused?
Owen: And we’re standardising those names as accurately and as
sensitively as we can.
Yolland: Something is being eroded.
—Brian Friel, Translations 2.1
Výpisek, citovaný v knížce Seeing Like a State, se věnuje mému oblíbenému podžánru narkotických knih, které ukazují přechod mezi dvěma stavy společnosti. Nějak mě to dojímá.
Na samotný závěr je dobré připomenout dvě věci:
– Šiřte, prosím, slovo o našem newsletteru. Každý nový odběr nás těší!
– Na Přílohu tu a tam někdo z vás zareaguje. A to je teprve radost! Pokud chcete takto zvyšovat množství štěstí ve světě, stačí odpovědět přímo na tento mail.
S láskou,
Ondřej a Jakub
|
|
|
|
