Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

vítám vás u pravidelného vhledu do našeho redakčního dění, dnes budu s dovolením trochu osobní.

Nejsem válečný reportér a nikdy nebudu. Do války jsem začal jezdit až letos, když Rusko napadlo Ukrajinu. O Rusku a jeho agresivitě píšu roky, nemohl jsem zůstat doma. Začalo to vlastně už před válkou. Od listopadu minulého roku jsem byl nervózní z hrozby, že Putinův režim na Ukrajinu zaútočí. Začaly se o tom množit zprávy, Rusko mělo hodně vojáků u ukrajinských hranic. Mým životním štěstím je dělat práci, při níž můžu být přímo tam, kde se něco důležitého děje, a přinést o tom svědectví. Takže logicky mým snem bylo dostat se v dnešní přelomové době na Ukrajinu a být tam včas. Chtěl jsem s kolegou Tomášem Brolíkem a fotografem Milanem Jarošem zachytit zemi, která se připravuje na válku. Jak to přesně vypadá, jak se lidé chystají na něco, při čemž můžou přijít o svůj život.



Nebyl jsem si v lednu jistý, že to stihneme, bál jsem se, že válka začne, a pak se na Ukrajinu třeba už nepůjde dostat. Příprava takové cesty mi vždy zabere nějaký čas, jsem typem novináře, který má rád spoustu věcí dopředu domluvených: připravené klíčové schůzky, promyšlený plán, kam a proč chci jet a co chci vyprávět. Realita je pak často samozřejmě jiná a musím improvizovat. Vytipovali jsme si v lednu Kyjev a Donbas, řadu týdnů trvalo, než jsme dostali povolení od ukrajinské armády navštívit její vojáky v donbaském městě Zolote, pár stovek metrů od ruských pozic. Neměli jsme ho ani v době, kdy jsme na Ukrajinu v lednu odjížděli. 
 
Nejistotu většinou vnitřně prožívám jako mix nálad od pocitu, že selžu v něčem důležitém, až po jistou nervozitu a napětí. Po mnoha urgencích povolení naštěstí přišlo, v předposlední možný den, kdy jsme se mohli na budoucí frontu podívat. Výsledkem byla reportáž na obálku Respektu – Čekání na válku. Psali jsme v ní o vojácích čekajících na útok, bavili jsme se s jejich velitelem, který za půl roku viděl jen jednou svoji malou dceru. Za Kyjevem na cvičišti jsme pak rozmlouvali s lidmi všech možných profesí, jako jste teď vy, čtenáři tohoto newsletteru, jen s tím rozdílem, že zpovídaní civilisté byli v ten moment současně příslušníky ukrajinské domobrany, kteří ve volném čase trénovali boj. 
 
Když článek v lednu vyšel, vedle pozitivních reakcí přišla řada odsudků, že jsme alarmisté, blázni a tak podobně. Měsíc poté ale bylo jasné, že válka je tu, ve čtvrtek 24. února Rusko skutečně zaútočilo na Ukrajinu. S Tomášem a fotografem Matějem Stránským jsme právě byli na nové reportážní cestě, mířili jsme do přístavního města Mariupol u Azovského moře. Tentokrát jsme chtěli psát o tom, jak to vypadá v zemi pár dní před možným útokem – kdy a zda se něco stane, jsme ale samozřejmě nevěděli. Do Mariupolu jsme už nedojeli, v noci jsme kdesi na špatné silnici píchli pneumatiku. Dlouho nešla vyměnit, telefonem jsem přes kamarádku v Kyjevě sháněl pomoc, byl mizerný signál, zima, každou chvíli nás mohl u silnice smést nějaký kamion. Nakonec u nás zastavil mohutný Ukrajinec a odkopl celé kolo. Výměna se protáhla, v jednu v noci jsme skončili v Záporoží, průmyslovém městě na jihu Ukrajiny, tři hodiny cesty do Mariupolu. Za dvě hodiny začala válka.
 
Tu noc jsem nespal, v posteli jsem se jen převaloval. Pár mých zdrojů mi psalo, že to je každou chvíli na spadnutí, zvěsti se šířily na sociálních sítích. Kolem páté se ozvaly i výbuchy u Záporoží. Mariupol, který později totálně zničila ruská armáda, jsme vzdali. Místo toho vznikla reportáž, jak lidé utíkají – a byl to velmi spořádaný útěk – do většího bezpečí na západě země. Další šli bojovat. Ten den jsem se poprvé bál. Bylo to uprostřed Ukrajiny u města Umani, Rusko tam navečer ostřelovalo ukrajinské pozice. Ukrajinská armáda odklonila auta včetně našeho z řádné cesty na polňačku, ruské rakety dopadaly odhadem dva tři kilometry od nás a vytvářely rudé záblesky.
 
Nejsem válečný reportér a myslím, že nejsem ani kdovíjaký hrdina. Letos jsem byl na Ukrajině šestkrát, strávil jsem tam dohromady víc než měsíc a nebál jsem se jen tehdy v Umani. Když jsme s Tomášem byli v dubnu Charkově, dopadaly rakety všude kolem na město. Třásla se podlaha, byly slyšet zvláštní zvuky drolících se domů. Bylo to nepříjemné, ale na Ukrajinu jsem se později vrátil zas a chci tam jezdit dál. Nikdy si nezvyknu na řvoucí noční sirény, jeden z nejnepříjemnějších zvuků, který jsem v životě slyšel; cítím se hodně nesvůj, když řídím někde, kde jsou rozsypané krabice s municí, v cestě zaražené střely a kolem miny. Lidé na Ukrajině tohle zažívají dnes a denně a mají můj obdiv. Nechci přijít o možnost kontaktu s nimi a nechci přijít o možnost vyprávět vám jejich příběhy, ukazovat Rusko takové, jaké je. A to i když při tom opakovaně překonávám sám sebe, svoji nejistotu, úzkosti. Nestydím se za to, patří to k mé práci.
 
V příštím čísle Respektu najdete sérii článků z naší poslední reportážní cesty. Dozvíte se mimo jiné, jak to dopadlo s našimi hrdiny z článku Čekání na válku. Jsme pomalu na konci roku, který byl rokem války, především ale velké odvahy a vzdoru Ukrajinců, kteří dál umírají za svoji svobodu. Bez jejich odvahy by byla svoboda v ohrožení i u nás. S vámi se budu těšit na shledanou u dalších reportáží z téhle úžasné země.

Ondřej Kundra