Vážení příznivci a vážené příznivkyně Respektu! 
 
Pokaždé je to nejtlustší vydání roku. Dvojčíslo, které jako by si užívalo vánoční přejídání a chtělo toho schramstnout co nejvíc. A trochu chce. Kromě obvyklého pondělníku má letošní poslední Respekt v sobě totiž zase další sešit – Sezonu. Přílohu, která spojuje jak povídky a ukázky z nových děl českých autorů a autorek, tak obří porci tipů na důležité tituly knižního trhu společně s anoncemi na chystané filmové a divadelní premiéry i důležité koncerty nadcházející zimy.
            Ten velký objem čtení už je pravidelně velká zásluha mého šéfa Honzy Vitvara. S postupujícím podzimem začne na poradách vždycky stále důrazněji hlásit, že dělá na literární příloze, a my nejdřív úplně nevíme, co to bude. Postupně se dozvíme, jaké bude téma. Letos to je Počátek. Pak Honza začne být nadšený, kolik autorů a autorek už mu texty přislíbilo, velmi záhy vybere výtvarný doprovod (tentokrát to jsou obrazy Siegfireda Herze) a celé si to pěkně maluje. Pak začne trnout, aby mu to všichni opravdu dodali. Stresuje se, vypráví nám o tom, my projevujeme účast a nakonec to dobře dopadne. 



            Vlastně to je unikátní věc, která narušuje zaběhnutý zvyk, že se na stránkách novin a časopisů má objevovat pouze žurnalistický obsah a neměl by tu být prostor pro jiné formy vnímání a popisu světa. Pravidelně se tak těším, že v Respektu uvidím mini-výstavu obrazů nebo fotografii, případně budu číst něco jiného než novinové útvary. Teď jsem si třeba hodně užil text Sofie & Šimon od Alžběty Stančákové. Lákal mě už proto, že její projev „Bejt žencká a psát“, který pronesla na letošním Sjezdu spisovatelů, mně přišel jako ta nejsilnější řeč a autorský manifest, jaký jsem letos ve vztahu k tuzemské kultuře slyšel. 
            Shrnutí popkultury za rok 2022 je taky něco, o co se pokoušíme v čísle v článku s Jindřiškou Bláhovou. Ona se věnuje filmu a já popu, ale vyznění je velmi podobné. Rok 2022 byl po lockdownech prvním obdobím, kdy publikum přestalo sedět doma a vyrazilo za kolektivními zážitky do kinosálů nebo na stadióny. Začala se zase vracet rovnováha mezi individuálním streamováním v soukromí a společným sledováním či zpíváním si refrénů v davu. Publikum se vracelo zpátky ven, kde   se toho mezitím vcelku hodně změnilo. Co to znamená pro obecenstvo a co pro zábavní průmysl, mapujeme v kulturní rubrice. 

            Veskrze vánoční čtení přináší obálkový článek Markéty Pilátové, která ve Spojených státech navštívila Evu Haňkovou – sedmadevadesátiletou ženu, již jako děvčátko proslavila společná fotografie s prezidentem Masarykem, která posloužila jako základ pro ikonickou poštovní známku. Co vše se v jejím životě následně přihodilo, líčí text, který v sobě zahrnuje takřka všechny dějinné zvraty uplynulého století.
            A jelikož mám jako čtenář slabost pro nenápadné formáty, tak oceňuji článek Kateřiny Mázdrové věnovaný výročí šedesáti let, které uplynuly od premiéry prvního filmového Vinnetoua – Poklad na Stříbrném jezeře. Bizarnost tohoto překvapivě úspěšného a ve východní Evropě milovaného fenoménu podtrhují už první věty: „Byla středa 12. prosince 1962 a v zaplněném stuttgartském kině Universum se koná světová premiéra německého westernu natočeného v jugoslávských exteriérech. Indiány hrají chorvatští statisté z vesnic okolo Plitvických jezer, v hlavní roli rudého džentlmena Vinnetoua se objevuje Francouz Pierre Brice. Režisérem je Rakušan Harald Reinl a hlavního padoucha, Cornela Brinkleyho, ztvárňuje český herec Herbert Lom, který kvůli svému židovskému původu uprchl ještě před válkou do Anglie.“ 

            Od začátku je ale řeč o hojnosti a k té se hodí Dopis z Říma od Martiny Leierové, která na mnoha příkladech z Itálie dokládá, jak důležité je se o svátcích dobře najíst. Píše: „Jak jsem se měl o Vánocích? Skvěle!“ odpověděl mi vloni jiný známý a po chvíli mi na telefonu s vážnou tváří ukázal fotky všech jídel, která s rodinou během svátečních dnů snědli.“ A na jiném místě zase: „No, musíš jíst hodně, obzvlášť na jihu Itálie babičky pořád povzbuzují, ať si přidáš,“ říká Sicilan Antonio.
            A teď jsem já trochu jako ta babička z jihu Itálie, co vás chce povzbudit, že tu je docela dost čtení na přidání. 
 
Hezké svátky, ať už je slavíte, nebo ne. 
Pavel Turek