|
Boj s inflací ocamcaď pocamcaď, volný pád velkých bank a solární bublina před splasknutím
Hlavním cílem činnosti České národní banky je péče o cenovou stabilitu, dočteme se v ústavě. Hned v úvodu zákona o ČNB, který ústavní „zadání“ konkretizuje, se tato formulace opakuje, a zákonodárci navíc národní banku pomocí vsuvky o zajištění finanční stability zaúkolovali, aby podporovala obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu.
Nežijeme ve vzduchoprázdnu, takže současná verze zákona centrálním bankéřům ještě ukládá, aby stejně podporovali i obecné hospodářské politiky v Evropské unii. V obou případech ale pouze za splnění důležité podmínky, že „tím není dotčen její hlavní cíl“. Tedy cenová stabilita. Ta je nade vším.
Zadání má tedy ČNB definováno velmi jednoznačně a na zkrocení inflace tak mají centrální bankéři oporu ještě silnější než třeba americký Fed s jeho duálním mandátem. Ovšem současné vedení ČNB si právě v době, kdy je cenová stabilita poměrně vzdáleným snem, samo přidává další podmínky, které boj s vysokou inflací komplikují. Pozoruhodná je například obava, aby měnová politika neznevýhodnila podniky s českými majiteli vůči konkurenci s majiteli zahraničními.
Výrok, pro který v zákoně či ústavě oporu nenajdeme, pronesla viceguvernérka Eva Zamrazilová, silná postava dnešní ČNB. V rozhovoru pro agenturu Bloomberg publikovaném těsně před začátkem embarga, které členům bankovní rady brání vyjadřovat se k měnové politice týden před tím, než budou hlasovat o sazbách, viceguvernérka prohlásila, že národní banka „nemůže zpřísňovat měnovou politiku způsobem, který by neúměrně poškodil malé a střední podniky patřící domácím majitelům, zatímco exportně orientované korporace v zahraničních rukách by využívaly levnějšího financování v eurech“.
Eva Zamrazilová naráží na to, že pro podniky je nyní podstatně levnější půjčit si v eurech než v korunách. „Eurizace“ české ekonomiky je dlouhodobý jev, který ale inflační éra (a s ní spojené vysoké sazby ČNB) akcelerovala. Podíl cizoměnových úvěrů pro podniky – tedy ve velké většině v eurech – byl ke konci roku rekordní a dosáhl 46 procent. Nahoru jde toto číslo prakticky od chvíle, kdy ČNB opustila covidovou stimulaci ekonomiky takřka nulovými úroky.Před tím se nedají zavírat oči. Stejně jako před tím, že každý na eurové úvěry nedosáhne. Nejjednodušší to mají dcery velkých světových koncernů. Taková Škoda Auto moc korun nepotřebuje. Kromě výplat na část provozních výdajů. Dodávky má obvykle nasmlouvané v eurech a financuje se přes koncernovou banku. Protože má i většinu příjmů v cizích měnách, není s tím spojeno žádné riziko. Z pohledu ČNB to ale problém je – na Škodovku i dlouhou řadu podniků v podobné situaci zvyšování úroků přímo nedopadá. Z Příkopů se jejich investiční aktivita či tempo zvyšování mezd příliš zbrzdit nedá (něco samozřejmě zařídí silnější koruna), ač by to bylo v době rekordně vysoké inflace žádoucí.
Měnová politika tak kromě domácností dopadá primárně na menší podniky. Ty nemohou bankám vykázat, že velkou část příjmů mají v eurech, a nezbývá jim než si půjčit drahé koruny. Ovšem pokud viceguvernérka říká, že „nemohou existovat rovné podmínky, pokud polovina podniků hraje podle našich pravidel a druhá polovina podle nějakých úplně jiných pravidel“, a bude to pro ni jeden z argumentů, aby spolu s kolegy odmítla zvyšování sazeb (což je pro příští týden tutovka), co ČNB zůstává v ruce? Vlastně jen již zmíněný kurz. Levné euro opravdu inflaci pomáhá tlumit. Ale předpovědět vývoj kurzu neumí ani ČNB a spoléhat na to, že silná koruna inflaci spolu se sedmiprocentní základní sazbou včas zastaví, může být riskantní.
Pokud bude návrat k inflačnímu cíli trvat dlouho, může „poučení z inflačního vývoje“ přinést příklon veřejnosti k euru. To má jistě i nevýhody, ale aspoň by hřiště pro domácí i zahraniční podniky bylo rovné.
|
