|
Nápad za 100 miliard: Stačí zvednout spotřební daň na úroveň roku 2012. Nebo ne?
Návrh na (znovu)zavedení spotřební daně u tichého vína přináší dvě tradiční jistoty: vyděsí tuzemské vinaře, kteří začnou sázet jeden argument za druhým, proč by tato daň zničila jejich živobytí. A v důsledku toho daň, která v Česku existovala v 90. letech, neprojde. Klidně se vsadím o lahev, že i po schválení takzvaného konsolidačního balíčku (pokud k němu kdy dojde a něco z návrhů v něm zůstane) bude daň u vína nulová.
Podobně bouřlivě reagovali na plán zvyšování spotřební daně u kořalek lihovarníci a dovozci tvrdého (ten výraz nesnášejí) alkoholu. Jejich argument zní, že „alkohol je jen jeden“ (takže žádný tvrdý a měkký) a sazba přepočtená na množství etanolu by měla být u všech nápojů stejná. Na to by nejvíc doplatily pivovary, kterým by spotřebka vyskočila zhruba na čtyřnásobek. Toho se ovšem zalekli i výrobci lihovin, když připomínají, že lidé chodí do hospody primárně na pivo, nikoliv na panáky. No a když si místo čepovaného nakoupí lahváče (což se v posledních letech děje i bez růstu daně), na kořalku už nedojde a tratit na tom budou pivovary i výrobci lihovin.
Jisté je jedno – spotřební daň je pro státní kasu lákavá kořist, na kterou se ovšem musí rafinovaně, abyste ji nevyplašili. Převedeno do řeči čísel – citlivost na cenu je u produktů zatížených spotřebkou poměrně vysoká, a navíc existují tu více, tu méně legální způsoby, jak z její pasti uniknout.
Zvlášť velké je pokušení sáhnout si na větší inkaso daní z tabáku, alkoholu a pohonných hmot, když se podíváme na jejich význam v minulosti. Ještě v roce 2012 tvořila spotřební daň přes 13,3 procenta příjmů rozpočtu a erár z ní získal zhruba 140 miliard. Plán na letošní rok je vybrat 157 miliard, což představuje jen osm procent rozpočtových příjmů. Pokud by spotřebka měla stejný podíl jako na začátku minulé dekády, přinesla by letos do státního rozpočtu 257 miliard, tedy přesně o sto víc.
Tolik prostá matematika, ale zpět do reality. Co by odpovídající navýšení této daně způsobilo? Zejména by opět řádně nakoplo inflaci. Třeba pohonné hmoty by takovým zásahem skokově podražily klidně o deset korun na litr. Jistě, to jsme zažili už loni v březnu, ale nikoliv jako reakci na promyšlené změny daní, ale jako důsledek paniky na trzích po ruském vpádu na Ukrajinu. Navíc tehdejší zdražení zasáhlo celou Evropu, teď bychom se stali izolovaným ostrůvkem v jejím středu. Češi by tak začali jezdit tankovat nejen do Polska, ale v zásadě kamkoliv, kamioňáci by si na pumpách kupovali nanejvýš kafe a zbytek nešťastníků, kteří žijí příliš daleko od hranic, by očekávaný výnos zajistil jen stěží.
Podobný efekt by skok přinesl i v případě alkoholu. Jen by pivaři nechodili „na jedno“ do Cieszyna, ale spíš do garáže nebo taky nikam. V případě lihovin pak ani nemusím připomínat mohutnou tradici jejich nelegální výroby, včetně všech možných důsledků – stačí si vzpomenout na metanolovou aféru. Pár kartonů vodky navíc přes hranice převezete snáz než nádrž s naftou.
Co se týče kuřáků, tak ti už dani unikají dnes: namísto klasických cigaret, u kterých dosahuje spotřební daň nejméně 70 korun na krabičku, stále více přecházejí k takzvaným zahřívaným tabákovým výrobkům, jejichž krabička je daněná zhruba čtvrtinovou sazbou. Stát o tom ví, ale to je tak vše, co s tím hodlá dělat, protože i ve svém plánu na zvyšování daně z kuřiva plánuje dál tyto výrobky danit stejným způsobem, tedy podle hmotnosti tabáku. A kdo chce dani utéct úplně, zvolí e-cigaretu, jejíž náplň podle dřívějšího vyjádření ministerstva „může, ale také nemusí obsahovat nikotin“, každopádně často nikdo pořádně neví, co vlastně obsahuje, hlavně, že je to levné.
Spotřební daň je holt výzva, mám-li použít jedno z mých neoblíbených klišé. V tomto případě to ovšem sedí. Její potenciál se zdá být na papíře obrovský, realita je ale někde jinde a ani v tomto případě tak pro vládu neexistuje snadné řešení na zvýšení rozpočtových příjmů. Rozhodně ne v řádu desítek miliard, nebo dokonce zmíněné stovky.
|
