Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyrazil na svou první zahraniční cestu od začátku ruské invazi až loni v prosinci. Krátce před Vánoci promluvil v americkém Kongresu - a byla to tehdy velká sláva i nervozita. Od ruského vpádu uplynul už skoro rok a ukrajinský prezident si do té doby netroufl opustit zemi a početné návštěvy jezdily za ním do Kyjeva.
Půl roku poté už je Zelenskyj zcestovalý válečný státník. Má za sebou devět navštívených zemí včetně Vatikánu. To svědčí o tom, jak se rusko-ukrajinská válka vyvíjí. Budoucnost země nevisí na vlásku jako v prvních týdnech po invazi - a na rozdíl od prvních měsíců celý svět nečeká, jaký náhlý zvrat může válka přinést. Prezident si už může dovolit opustit hlavní město i zemi a jezdit po světě ve snaze vyjednávat mezinárodní podporu Kyjevu.
Tenhle týden to jen potvrzuje. Zelenskyj míří na summit zemí G7 (USA, Kanada, Japonsko, Británie, Německo, Francie, Itálie a představitelé EU) a cestou se zastavil na setkání Ligy arabských státu. Pozvánka na setkání G7 není překvapivá, všechny státy v elitním sdružení patří mezi hlavní ukrajinské podporovatele. Potíže mohou být jen s logistikou, protože akce se koná v japonské Hirošimě. Na summitu se bude probírat nové kolo protiruských sankcí, tentokrát zaměřených hlavně na obchod s ukrajinským obilím, které Rusové kradou na okupovaných územích a prodávají do světa. Dá se očekávat i Zelenského tlak na další dodávky zbraní a jednání o možné budoucí dodávce stíhacích letounů F-16.
I schůzka s arabskými státy v saúdskoarabské Džiddě je podle analytiků úspěchem ukrajinské diplomacie. Od ruské invaze se arabské země, potažmo Blízký východ držel - alespoň na veřejnosti - vcelku pochopitelně zpátky. Konflikt je jim relativně vzdálený a vztahy a zájmy v regionu (především směrem k USA a Rusku) jsou komplikované. Pozvánka pro Zelenského sice nebude znamenat velký obrat, ale podle pozorovatelů to každopádně není dobrá zpráva pro Rusko. Přinejmenším jde o známku toho, že i nezúčastněné strany konfliktu vidí, že je nutné mluvit s Ukrajinou, neboť Rusko aktuálně není na cestě k vítězství, spíš naopak. Tomáš Brolík
Jiný svět, kousek za hranicemi Vratislav, město na jihozápadě Polska Tomáš Brolík
Od českých hranic je to hodina a půl jízdy autem. Nebo autobusem. I vlakem se dá do Vratislavi dojet vcelku pohodlně. Když je hezké počasí, cestovatel neztratí z dohledu hraniční hory. Pro našince bezpečná a pohodlná zóna. Přitom český návštěvník potká v polské Vratislavi náladu, jakou z tuzemska nezná. Dost povědomou na to, aby nebyl nervózní. A dost jinou na to, aby chvílemi cítil něco jako exotiku. Vratislav je dvakrát menší než Praha a o polovinu větší než Brno. Dost se toho dá stihnout za titulní půlden, ovšem lepší je samozřejmě vyhradit si jich víc.
Město je staré, dějiny má bohaté a místy (nevyhnutelně) složité. Památek všude dost. Vrcholná gotika katedrály na církevním Tumském ostrově, kde je navíc možné přeskakovat přes nesčetně ramen řeky Odry po nesčetných malých můstcích. Pozdní gotika radnice na krásném náměstí, vrcholné baroko v reprezentativním sálu zdejší univerzity.
Na konci devatenáctého století byla Vratislav/Breslau bylo velké a sebevědomé německé město. To je znát v ambiciózních stavbách hotelů nebo obchodních domů, nejlépe je to ale vidět na zeleném západě města. Vratislav si mezi válkami myslela na olympiádu, a tak zde najdeme olympijský stadion, nikdy ovšem ke svému účelu nevyužitý. Zbyly jen čisté linie z dvacátých let a zlověstná grandióznost nacistické dostavby. A mezi tím se prohánějí dnešní sportovci.
Spoustu předválečných snů si ale město splnilo. Kousek od stadionu je více než sto let stará expresionistická Hala století, která slouží jako výstaviště. K architektonickému unikátu přiléhá velká fontána, která hraje a svítí, a s ní sousedí japonská zahrada. V létě tu polehávají stovky lidí a děti, které jediné mohou, se cachtají v mělké vodě fontány. K tomu všemu přiléhají bývalé filmové ateliéry, mezi válkami jedno z center německého filmového průmyslu.
Druhá světová válka Vratislav/Breslau v podstatě míjela – a pak na jejím konci město skončilo v rozvalinách. Polsko se posunulo o tři sta kilometrů na západ, na světě se ocitla Vratislav/Wrócław. Vyhnané Němce nahradili noví obyvatelé, Poláci z dnes ukrajinského Lvova, který si pro sebe po válce na oplátku zabral Sovětský svaz. Přinesli s sebou, co mohli, včetně univerzity. Obnova města se táhla, použitelné kameny odsud mířily na obnovu zdevastované Varšavy. Už v šedesátých letech ale město našlo svou tvář a roli a stalo se z něj jedno z nejbarvitějších polských měst.
Když chcete konzumovat kulturu, lze začít v centru, kde je možné zhlédnout Racławické panorama, polskou obdobu českého obrazu Bitvy u Lipan. Je tu skromná opera (znalci tvrdí, že světovou úroveň nemá, ale ostatním to bohatě stačí) a filharmonie v neskromné a obdivované nové budově. Ve Vratislavi se daří i kultuře mladší a méně honosné. Na sídlišti Szczepin, kus od centra, stojí mohutný betonový protiletadlový kryt, přebudovaný na Muzeum současnosti. Vystavují tu hlavně mladí výtvarníci, návštěvníci chodí mezi chladnými tlustými zdmi, kde telefony nemají signál, na střeše je káva a výhled.
Večer, po představení nebo výstavě, se dá vyrazit do některé v mnoha hospod a barů. Zhruba v jedenáct večer se v nich stane nečekaná věc – židle jdou stranou, začíná se tančit. Pokud ale nechcete na parket, můžete klidně dál srkat pití. Nikde se nehraje „Best of 80. léta“, standardem je vlastní a příčetný DJ. Dobré je chvíli hledat místo, které vám vyhovuje. Jistota je bar Kalambur nedaleko náměstí, shromaždiště umělců už od první světové války. Víkendové večery tu končí kolem čtvrté ráno.
Pokud máte síly a hlad, zajděte do bufetu Przedwojenna na rohu hlavního náměstí naproti nejstarším domům ve městě (nazvaným Jeníček a Mařenka). Nezavírá, ale nikdy to není nonstop. Noc nikdy nekončí, protože nikdy nezačala, stejně jako den. Cestou domů to vezměte přes Solné náměstí, kde je v každou hodinu možné koupit květiny pro jakýkoli účel.
Pokud jste vzhůru na snídani, nebudete zklamaní v baru Mleczarnia. Stojí nedaleko nové filharmonie, její dvůr sousedí s fungující Synagogou U Bílého čápa. Interiér je nostalgický, ale nijak kýčovitě, porce dobré a velké, ale ne obžerné. Prostě „tak akorát! – jako všechno ve Vratislavi.
V Íránu byli popraveni tři účastníci loňských protivládních protestů. Itálie nadále hlásí nejhorší záplavy za posledních sto let, povodně v provincii Emilia-Romagna si vyžádaly již 13 životů, 20 tisíc lidí muselo opustit své domovy. Na Slovensku padne verdikt v kauze zavražděného novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové - očekává se, že podnikatel Marián Kočner a Alena Zsuzsová budou uznáni vinnými z objednání Kuciakovy vraždy. Prokuratura pro oba žádá doživotí. Australská policie čelí vyšetřování a vlně kritiky poté, co taserem zneškodnila pětadevadesátiletou ženu, která je nyní ve vážném stavu v nemocnici. Stařenka trpící demencí se v pečovatelském domě zmocnila kuchyňského nože a jím vyzbrojena se k přivolaným policistům „pomalu blížila“ za pomoci svého chodítka. Válečný zločinec a syrský prezident Bašár Asad přijel do Saúdské Arábie na summit Ligy arabských států, kam byla Sýrie nedávno znovu přijata – k rozčarování některých zemí, například Kataru, a bez podmínek, které by alespoň trochu napomohly ke zlepšení postavení syrského obyvatelstva a návratu uprchlíků. Na jednání Ligy míří také ukrajinský prezident, právě odtud by měl zamířit do Japonska na summit G7. Herečka Jane Fonda v televizní show uvedla, že ji dnes již zesnulý francouzský režisér René Clément žádal v roce 1964 o společnou noc s tím, že pro natáčení jedné scény thrilleru Joy House, v němž Fonda hrála, potřebuje vědět, jak vypadá její orgasmus. Herečka ovšem výzvu odmítla. Hnutí ANO ve sněmově obstruovalo návrh Pirátů na „přílepek“, který by znemožnil skutečnému majiteli schovávat se za svěřenské fondy, jako to dělá se svými firmami šéf hnutí Andrej Babiš - a přes prostředníky pak tímto způsobem vlastnit média. Kancelář prezidenta republiky převzala pět soudních sporů bývalého prezidenta Miloše Zemana, například kauzu kolem nejmenování některých akademiků profesory; soukromé pře si ponechal Zemanův advokát Marek Nespala.
