Erdogan je na koni, opozice zklamaná. Turecko čeká druhé kolo prezidentské volby

Předvolební průzkumy nevyšly, tentokrát v Turecku. Do posledních chvil naznačovaly výhru opozičního prezidentského kandidáta Kemala Kilicdaroglu, některé mu hned v prvním kole přisuzovaly víc než 50 procent. Po nedělním dramatickém večeru, kdy se internetem šířily i dezinformace ohledně volebních podvodů, je vše jinak. Jako vítěz mimořádně důležitých voleb se může - jako už tolikrát v minulých dvaceti letech - cítit Recep Tayyip Erdogan. Sice musí poprvé jít do druhého kola, ale se ziskem více než 49 procent hlasů do něj půjde jako velký favorit. Vládní aliance jeho neoislamistické strany AKP a nacionalistické MHP pak podle všeho získala většinu v současně konaných parlamentních volbách.
To vše navzdory tomu, že Turecko prochází obrovskou ekonomickou krizí s dlouhodobě dvoucifernou inflací, která vloni na podzim přesáhla 80 procent. “Turecká politika je založena na kulturní válce (mezi sekulárním a nábožensky konzervativním táborem, pozn. red.). Ani ekonomická nouze nebo zemětřesení nedokážou voliče oddělit od velkého lídra, s nímž se identifikují,” vysvětlil tento paradox - a pouto zbožných, konzervativních voličů k Erdoganovi - na twitteru turecký autor Mustafa Akyol, momentálně působící v americkém konzervativním think tanku Cato Institute.
 

Během nedávné cesty do Turecka jsem slyšel různé argumenty Erdoganových voličů. Padl názor, že se země sice propadla do velmi hluboké ekonomické krize, ovšem Erdogan je jako jediný schopen ji vyřešit. Jiná respondentka řekla, že díky Erdoganovi získalo Turecko respekt na mezinárodní scéně. Sice s ním zahraniční partneři třeba nesouhlasí, ale musí ho brát vážně, a taková váženost by za vlády vnitřně roztříštěného opozičního tábora zmizela. Zazněly i spiklenecké argumenty: Turecko je sice v krizi, tu ale nezavinila vláda, nýbrž zahraniční mocnosti, v první řadě USA a Německo.
Mladí prvovoliči, s nimiž jsem mluvil v Erdoganových baštách Konya a Karaman, se pak sice přikláněli k opozici, ovšem vyprávěli, že jejich rodiče i další starší příbuzní mají ze změny vlády strach. Erdogan je zbavil pociťovaného přehlížení ze strany sekulárních elit, dovolil jim například nosit muslimský šátek ve školách a státních úřadech. A za tyto svobody a návrat hrdosti mu - v duchu výše uvedeného tweetu  - nepřestanou být vděční. “Ve hře je také jednoduchá demografie: náboženská pravice reprezentuje více než polovinu turecké společnosti,” doplnil Akyol svůj argument.
Příčin prohry opozice je ale víc. Souvisí se slabostí opozice, která nedokázala voliče strhnout svojí vizí budoucnosti. Kilicdaroglu sliboval ukončit Erdoganem zavedený systém, který dává nadmíru velké pravomoci prezidentovi, a opět se vrátit k parlamentní demokracii a rozdrobit moc do různých institucí. Tento státnický slib, spojený s klasickými ekonomickými recepty (bojovat proti inflaci zvýšením úrokových sazeb, spořit v rozpočtu), ale voliče dostatečně nenadchl.
Smířlivá, klidná, úřednická povaha Kilicdarogla také neodpovídala tomu, jak si velká část Turecka představuje lídra. Jeho podpora ze strany kurdské strany HDP, která nepostavila vlastního kandidáta, sice opozičnímu vůdci pomohla k výhře na převážně Kurdy obývaném východě země, ovšem odrazila část nacionalisticky naladěných voličů, kterým tato spolupráce vadila. Právě z nacionalistického, ostře proti kurdským ambicím založeného tábora se rekrutují voliči Sinana Ogana, který s více než pěti procenty hlasů skončí třetí.
Turecká demokracie (“vzdorující demokracie”, jak ji v knize nazval Erik Siegl) opět prokázala svou živost. Volební účast se pohybuje kolem 90 procent, hlasování bylo svobodné, ve volebních místnostech byli přítomni pozorovatelé z vládního i opozičního tábora, kteří kontrolovali průběh sčítání. Předvolební kampaň však byla ovlivněna tím, že naprostá většina médií straní vládnímu táboru a Erdogan tak měl například v dubnu mnohonásobně více prostoru ve veřejnoprávní TRT než jeho rival. Na poslední chvíli také nezastřeně rozdával - v předvolebním týdnu oznámil zvýšení mezd státních zaměstnanců o 45 procent.
Do druhého kola zbývají dva týdny. Erdogan teď může argumentovat, že by případná výhra opozičního Kemala Kilicdaroglu - vzhledem k výhře vládního tábora v parlamentních volbách - vedla k politické nestabilitě, kterou si země nemůže dovolit. Proběhne také souboj o nacionalistické hlasy třetího v pořadí Sinana Ogana a kartami může zamíchat i případná nižší volební účast. Recep Tayyip Erdogan je z těchto důvodů jasným favoritem - ale do sečtení výsledků nelze překvapení vyloučit. Tomáš Lindner

Absence zákona o sociálním bydlení ohrožuje demokracii

Ne zas tak často se stává, že zamítací rozsudek vzbudí velkou pozornost veřejnosti a médií. Jednou z výjimek je květnové rozhodnutí Ústavního soudu. Soudci řešili případ dvou Romů – muže a jeho vnuka, kteří byli mezi lety 1998-2018 nájemci dvou městských bytů v Olomouci. Přestěhování z prvního bytu do druhého v roce 2013 bylo podle nich motivováno falešnou nabídkou na uzavření smlouvy k většímu bytu, ale nakonec se podle jejich popisu ukázalo, že se opět jedná o menší byt, který se rovněž nachází ve velmi špatném technickém a hygienickém stavu. U nižších soudů se domáhali určení, že bytová politika Olomouce jen posiluje sociální vyloučení a segregaci občanů romského původu. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud jim nedali za pravdu, a tak se obrátili až na Ústavní soud.
Argumentace nižších soudů byla vcelku jasná: nemůžeme vám dát za pravdu, protože v českém ústavním pořádku neexistuje veřejné subjektivní právo bydlet. Ani Ústavní soud stěžovatelům nakonec nevyhověl. Mimo jiné proto, že ačkoliv v mezinárodních dokumentech, ke kterým Česká republika přistoupila, právo na přiměřenou životní úroveň zahrnující si právo bydlet v důstojných podmínkách naopak existuje, nepropisuje se do tzv. horizontálních vztahů občan/nájemce-obec v rámci spravování jejich záležitostí (dnes je podle zákona na jejich uvážení, jak bude s bytovým fondem zacházet a jak se to promítá do přístupnosti a kvality obecního bydlení, stát jim do toho nemůže mluvit).
To samé platí u české Listiny základních práv a svobod: ta právo bydlet výslovně nezahrnuje, je však možné jej dovodit jako spadající pod čl. 30 odst. 2 Listiny, dle kterého každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Právo bydlet či právo na přiměřené (sociální) bydlení nicméně opět nemůže být před soudy uplatněno přímo. Sociálních práv se lze domáhat pouze v mezích zákonů. Při přezkumu sociálních práv tak musí Ústavní soud respektovat, že jde více než kde jinde o pole, jehož limity nastavuje zákonodárce.
Přesto se jedná o důležitý rozsudek – Ústavní soud poukázal na kritické nedostatky českého zákonodárství v oblasti bydlení a jejich vyřešení spojil s otázkou víry ve funkčnost demokratického právního státu. Soud apeluje na zákonodárce, aby provedli aktivní kroky k přijetí zákona o sociálním bydlení, uvedl soudce zpravodaj David Uhlíř. „Jinak hrozí vyostření krize v oblasti sociálního bydlení. Je přitom dlouhodobě zjevné, že se tyto obtíže budou v budoucnu dotýkat nejen osob ohrožených chudobou, ale s ohledem na inflaci a narůstající ceny energií i střední třídy, seniorů, samoživitelek, studentstva a mladých osob,“ stojí v rozhodnutí. Česku podle soudu chybí zákon o sociálním bydlení a jedná se o dlouhodobě neudržitelný stav odporující mezinárodním závazkům státu.
Sociální dávky nejsou podle Ústavního soudu řešením za situace, kdy chybí faktický a efektivní přístup k důstojnému bydlení. Soud upozornil i na obchod s chudobou, kdy dávky čerpají lidé, kteří ve skutečnosti žijí v naprosto nevyhovujícím a nedůstojném bydlení. Příspěvek na bydlení nakonec končí v rukách pronajímatelů, jejichž skutečným záměrem není poskytovat přiměřené bydlení, ale čerpat státní příspěvek v jeho maximální možné výši.
„Tento jev představuje dle ÚS nemravné zneužívání lidské tísně a překračování mezí slušnosti, lze si přitom bezpochyby představit účelnější směřování veřejného majetku do realizace práva obyvatel na bydlení,“ píše se v nálezu s tím, že bohatá společnost jako ta česká nemůže tolerovat situaci, kdy lidé žijí na ulici nebo v každodenním strachu, že přijdou o střechu nad hlavou.
Zajímavé je ale také odlišné stanovisko Ludvíka Davida, který se postavil proti většinovému názoru: navrhoval stížnosti mužů vyhovět, a vrátit tak věc k nižším soudům k novému posouzení. Soudy podle něj totiž chybovaly, když nevěnovaly dostatečnou pozornost možné diskriminaci romských nájemníků. „Považuji za nepřijatelné, že se obecné soudy otázkou možné diskriminace vůbec nezabývaly,“ uvedl David.

Pokud byste měli jakékoliv připomínky, dotazy nebo nápady o čem psát, dejte mi vědět na prochazkova@respekt.cz. Budu se těšit opět za tři týdny.

Británie poskytne Ukrajině střely dlouhého doletu a bude klíčovou součástí koalice zemí, které pomohou napadené zemi získat moderní bojová letadla. V rámci setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským to přislíbil britský premiér Rishi Sunak s tím, že sama Británie žádné dodávky letadel neplánuje, protože Ukrajina chce stroje F-16, které jeho země nepoužívá, a místo toho přislíbil výcvik ukrajinských pilotů. Večer by měl další dodávky zbraní Ukrajině oznámit také francouzský prezident Emmanuel Macron, bojové letouny ale mezi nimi pravděpodobně nebudou; odkud tedy válkou zkoušená země letadla získá a proč trénovat její piloty, když nebudou mít na čem létat, zůstává nejasné. Nejasný je i zdravotní stav běloruského vůdce Aljaksandra Lukašenky, jehož nikdo nespatřil od přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě 9. května, kde evidentně zápasil se zdravotními problémy; množí se spekulace, že pobývá na elitní klinice v Minsku, přičemž podle ruských zdrojů citovaných deníkem The Guardian „prostě onemocněl a potřebuje si trochu odpočinout“. V Česku vyhlásily odborové svazy stávkovou pohotovost kvůli vládnímu úspornému balíčku, odpoledne má proběhnout jednání mezi odboráři a vládou; odbory v minulých dnech kritizovaly například snížení objemu peněz na platy státních zaměstnanců, úpravy DPH nebo zavedení nemocenských odvodů. Ožívá kauza kolem kalendářní desky na pražském orloji původně zhotovené Josefem Mánesem a později několikrát nahrazené kopií; poslední namalovaná Stanislavem Jirčíkem vzbudila loni značné kontroverze. Po několika letech, kdy si nikdo ničeho nevšiml, se ukázalo, že Jirčík přistoupil k restaurování značně kreativně, například nahradil tvář jedné z postav tváří spisovatelky Kateřiny Tučkové či přimaloval sběračce klestí náušnici; nyní se definitivně rozhodlo, že Jirčíkova práce bude přemalována. Začala další fáze oprav Barrandovského mostu - z některých směrů bude nutné pro nájezd na Jižní spojku volit objížďku přes vnější pražský okruh nebo komplikované manévry zahrnující na Smíchově otáčení do protisměru.