Velké plány a málo času. Ministr školství oznámil, co chce v příštích dva a půl letech dělat

Se školskou a vzdělávací politikou je spojený jeden paradox: všechny vlády od roku 1990 o ní mluvili jako o své prioritě, v praxi se jim ale věnovali spíš jen okrajově. Důvod je nasnadě: stav škol dělá velké starosti obvykle jen rodičům, kteří potřebují dostat své dítě na tu či onu základní nebo střední školu. Zbytek společnosti se ale o stav škol zajímají jen minimálně.
Přesto některé osvícenější vlády přicházejí s ambicí školství zásadněji modernizovat. Jestli k nim patří ta Fialova, zatím není jisté, určitá naděje tu ovšem po dnešku je. Nový ministr školství Mikuláš Bek svolal dnes do jednoho ze salonků ministerstva tiskovou konferenci, kde oznámil své hlavní priority. A nutno dodat, že nejde o pouhý vzdělávací make-up. Předně Bek jako vysokoškolský učitel a bývalý rektor Masarykovy univerzity je stran odbornosti skutečně těžká váha. Nevíme, kdy naposledy navštívil běžnou základní školu, ale s informacemi a svými znalostmi pracuje téměř bezchybně. Jeho priority tak míří na slabá místa českého školství a mohla by lecčemus pomoct. Zároveň jeho suverénní, téměř hodinový výklad posluchačům naznačil, s jak obrovskými problémy se české školství potýká a jak důležité je, aby Bek aspoň trochu uspěl. Přitom to nebude snadné. Příkladem je český politický evergreen - zapomenutá digitalizace, tentokrát procesu přijímaní na střední školy. Uchazečům o přijetí by zrovna teď pomohlo, kdyby celý proces probíhal digitálně. Tedy kdyby mohli zadat do systému své prioritní školy a podle dosažených výsledků přijímacích testů dostávali v reálném čase informaci, na jakou z vybraných škol mají šanci se dostat: zda hned na první, nebo až třetí, pátou, sedmou atd. Celý proces by tak mohl trvat několik dní s mnohem menšími nervy. Místo toho žáci a jejich rodiče budou v příštích týdnech, možná i měsících s napětím čekat, až se dozvědí, kde se uvolnilo místo, protože lepší uchazeč šel na jinou školu, a zda se na něj stihnou přihlásit k dalšímu kolu přijímacího řízení. Změna tohoto procesu je jedním z cílů Bekovy politiky a spíš tím jednodušším, ryze praktickým, jehož splnění bychom se při troše vůle měli příští rok dočkat.
Bek oznámil i koncepční změny. Chce vyjít vstříc zájmu dětí a posílit všeobecně vzdělávací školy. To znamená gymnázia, ale také lycea, kde se z všeobecného začátku přechází k určité odbornosti. Vláda ovšem nemá situaci plně ve svých rukách, protože zřizovateli středních škol jsou kraje. Bek chce ale postrčit státní exekutivu k tomu, aby uměla krajům pomoct. Má vzniknout státní fond vzdělávací infrastruktury, který by poskytoval krajům půjčky na modernizaci a otvírání nových škol.
Bek chce taky tlačit na to, co už některé regiony (například Praha) začaly dělat: otvírání tříd s gymnaziální výukou na průmyslovkách a postupnou přeměnu průmyslovek na všeobecně vzdělávací střední školy. Zároveň si to ministr zjevně nechce rozházet ani s kapitány průmyslu, kteří na odborné střední školy spoléhají. Mluvil tedy o vzniku obdoby německých fachhochschullen, tedy na praxi zaměřených škol, které obvykle v regionech nabízí bakalářské studium nebo škálu středoškolských programů zaměřených na dovzdělání nebo rekvalifikace.
Tento plán se jistě časově nevejde do dvou a půl let, které bude mít Bek v nejlepší variantě k dispozici. Ministr chce proto jednat s politickými konkurenty a společně s nimi hledat podobu příští vzdělávací politiky. K tomu chce sestavit široký sbor chytrých hlav, z něhož by mohly vyházet podněty pro vládu a opozici.
Nejbližším úkolem je ale zmíněné přijímací řízení na střední školy. Silné ročníky ještě několik let potrvají a pro středopravicovou vládu bude problém, pokud plýtvání talenty nepřestane ani v příštích letech. Bek ovšem nechce dělat velké změny, například zrušit systém centrálních testů. „Testování je odborná věc, ale my nechceme, aby se dělalo amatérsky na koleně,“ prohlásil ministr, aniž by vysvětlil, zda by „amatérsky na koleně“ bylo i to, pokud by si přijímací zkoušky a pohovory vytvářely samy školy. Hlavním argumentem pro zachování kritizovaných testů z dílny CERMAT je podle Beka ale to, že je třeba udržet systém založený na objektivních kritérií a udržení důvěry lidí v přijímací řízení. Marek Švehla

Knihy krásné, knihy výchovné

I do Česka v dohledné době dorazí přepsaná díla Agathy Christie. Vím to jistě, prozradila mi to minulý týden během rozhovoru ředitelka nakladatelství, která příběhy Hercula Poirota nebo slečny Marplové vydává. Jedná se o modernizující úpravy, které mají reagovat na novou senzitivitu 21. století. Zmizet musí stovky obratů, které nelichotí lidem jiných než bílých ras. Arabské děti už napříště nebudou v knize Vražda na Nilu „hledět a hledět, se svýma nechutnýma očima a nechutnými nosy“. Budou jenom „hledět a hledět.“
Zároveň se jedná o reakce na otevřené rány, které se českých čtenářů týkají jen oklikou: Středoevropané na rozdíl od Britů necítí prakticky žádný dluh spojený s kolonialismem nebo dokonce otrokářstvím. Dlužno dodat, že paní ředitelka není ze změn nadšená a rozhodně si nemyslí, že je čeští čtenáři uvítají a že se nakladatelství s jejich přispěním zvedne prodej. „Jak bych to jenom řekla,“ hledá váhavě slova u stolečku před pavilónem, kde právě probíhá veletrh Svět knihy. „Kdybychom si mysleli, že je to pro nás prospěšné, tak se tím budeme chlubit. A my se tím nechlubíme.“
Zajímavý je způsob, jak se nová verze Agathy Christie do Česka dostane. Nakladatelství chce totiž tak jako tak pořídit nové překlady. Na ty staré mu co nevidět vyprší licence. Mohlo by si zažádat o její prodloužení, ale to nechce, touží po novém znění textu. Jenže z úplně jiného důvodu, než ho proměnili sami Britové. Čeština slavných detektivek již podle mínění nakladatelství zastarala a je potřeba ji posunout k dnešnímu jazyku. Jde především o to, aby se knihy dobře četly a člověk v nich o češtinu nezakopával. To se u překladů klasiků dělá celkem běžně; kdo by se chtěl prokousávat složitým překladem Shakespeara z 18. století?
 

Britští nakladatelé nové překlady rádi umožní, ale už z přepracovaných verzí. „Co se dá dělat,“ povzdychne si česká nakladatelka. Knihy Christie to prý nějak přežijí, změny nejdou hluboko do jejich formy a stejně v nich jde hlavně o zápletku, o děj. Poirot není formálně-literární experiment. Překlady jsou navíc vždycky trochu interpretací původního textu, takže je možné, že se některé Čechům ne zcela pochopitelné změny v překladu nakonec stejně nějak ztratí. Ehm.
Rozhovor probíhal během přípravy textu, který se věnuje právě moderních přepisům knih Roalda Dahla, Iana Flemminga, Agathy Christie a dalších autorů - najdete jej v nejnovějším vydání Respektu. Nebyl to jediný podobný rozhovor, vedl jsem jich spoustu. A zcela nevědecký závěr říká, že Češi z anglosaské, kulturní válkou motivované vlny přepisů knih zesnulých autorů nejsou úplně nadšení. Jeden významný český nakladatel do telefonu vysloveně soptil a používal silná, negativně zabarvená slova. Známý kritik si povzdechl, že „nechce být vychováván“. I méně vyhranění respondenti měli za to, že v ideálním světě by bylo lepší, kdyby si každý četl, co uzná za vhodné. Knihy, jež by byly shledány překonanými, by jednoduše vyvanuly. Tržní řešení par excellence.
Nebylo by ale fér tvrdit, že proti byli všichni. U výše navrženého řešení někdy následovala poznámka, že v ideálním světě nežijeme. „Rodiče například nemají čas na to, aby se v knihách vyznali nebo je dětem vysvětlovali,“ mínil úspěšný autor dětský knih, jinak odpůrce přepisů. „Ne všichni lidé disponují kulturním kapitálem, který by jim umožnil se orientovat,“ řekla sociologickým žargonem feministická aktivistka. I ona si knihy vybírá sama. Co když to ale jiní nesvedou?
Vyčistit, či nevyčistit svět? Vydezinfikovat knihy, nebo je nechat v podobě, která se přežila, i když se třeba někoho dotknou a někdo je už nebude chtít číst? Na české scéně zjevně panuje jistá schizofrenie. Pokud jde o modernizaci estetickou, třeba úpravy překladů, většinou si s problémem nelámeme hlavu. Ale když dojde na ideologicky zabarvené posuny, velká část z nás se přinejmenším zarazí. A jiní, revolučněji naladění, spatří záblesk lepších zítřků, jimž didaktická funkce literatury může pomoci prošlapat cestu.
Pro mě osobně je tu ještě jeden rozměr. Knihy vnímám do jisté míry také jako kolektivní, mnohagenerační úsilí vyprávět o světě tak, jak mu v danou chvíli rozumíme. I to mi na nich přijde zajímavé, vlastně fascinující. Agatha Christie zjevně vnímala svět očima bílé privilegované ženy. Není zajímavé se dozvědět, jak takový svět skutečně vypadal? Knihy (a samozřejmě další umělecká díla) jsou mimo jiné také milníky lidského myšlení. Podle čeho se budeme orientovat, když je spořádaně přetřeme stejnou barvou?