Překvapení se nekonalo, tureckým prezidentem byl v neděli opět zvolen Recep Tayyip Erdogan

Tentokrát sice nevyhrál hned v prvním kole, ale ve druhém se ziskem 52,2 procent hlasů vcelku jasně porazil opozičního kandidáta Kemala Kilicdaroglu (47,8 procenta).
Erdogan vyhrál navzdory obrovské ekonomické krizi, které se projevuje aktuálně více než 40procentní inflací. Nepochybně k tomu přispěla i skutečnost, že politické hřiště - jak konstatovali i volební pozorovatelé z OBSE a Rady Evropy - není v Turecko rovné. Především přístup do mainstreamových médií, která kontrolují podnikatelé spojení se současnou vládou. „Osmdesát procent voličů neumí číst v jiném jazyce než turečtině a Erdoğan je kurátorem jejich reality,“ řekl Respektu Soner Cagaptay, který vede oddělení pro výzkum Turecka v think tanku Washington Institute for Near East Policy. O vysoké inflaci nebo ubývajících svobodách se tak v těchto médiích příliš nediskutovalo.
 

Erdoganovi se také podařilo dopady krize na své voliče tlumit různými státními “dary”: několikerým obrovským zvýšením minimální mzdy, těsně před volbami oznámeným zvýšením mezd státních zaměstnanců o 45 procent, dodávkami zemního plynu na měsíc zdarma. Faktem ale také je, že velká část tureckých voličů považovala ekonomické problémy za méně podstatné než témata související s bezpečností a identitou - tedy hrozbu (kurdského) terorismu, konzervativní rodinné hodnoty, práva LGBT+.
Ekonomickou krizi navíc dokázal vládní tábor prodat - jak v podnětné analýze popisuje Selim Koru - za součást přechodu k větší turecké nezávislosti. Tento aspekt byl v Erdoganově kampani podstatný, voličům nabídl vizi jakési “turecké výjimečnosti”. Západ podle jeho vyprávění dlouhodobě stagnuje, svět se mění v prostor s několika mocenskými póly a Turecko je jedním z nich - mocností se zájmy sahajícími daleko do Střední Asie, na Balkán, na Blízký východ i na východ, sever a západ Afriky.
Růst tureckých zbrojních firem, například i výrobce dronů Bayraktar, je pak projevem tohoto „nového Turecka“. Selim Koru to označuje za Erdoganův “imperiální projekt”. “V posledku je cílem, aby bylo Turecko opět v pozici, kdy dokáže ve všech sférách být rovnocenným konkurentem Západu,” píše o vysněném návratu do velmocenské minulosti tento analytik z tureckého think tanku TEPAV.
Opozice předem označila letošní volby za referendum o dvou vizích Turecka: demokracie a neliberálního autoritářství. Velká část voličů ale stav věcí touto optikou nevidí. Erdoganovo Turecko z jejich pohledu je demokratické - a tak apel na menší koncentraci moci a návrat nezávislosti centrální banky, soudů a dalších institucí na většinu voličů nezabral.
Ve vítězném projevu Erdogan řekl, že “nikdo neprohrál, všech 85 milionů občanů vyhrálo”. Hned ale naznačil, že bude pokračovat ve strategii, kterou dokonale umí: využívat kulturních válek v rozdělené turecké společnosti a mobilizovat tak svůj tábor. Celou opozici označil za zastánce LGBT+ práv, a tedy ohrožení turecké rodiny, kterou on nedopustí.
Velké změny v každodenní politice experti na Turecko neočekávají. V zahraniční bude podle nich někdy Erdogan stát po boku Západu, jindy půjde vlastní cestou, která jiné země v NATO bude dráždit. Když to bude v tureckém zájmu, Erdogan zcela pragmaticky svůj přístup obrátí - tak jako se například loni po letech vyhrocené nevraživosti sblížil se saúdským korunním princem Mohammedem bin Salmánem a saúdští investoři následně do Turecka nalili miliardy dolarů. Pokroky na případně cestě Turecka do EU - například liberalizace víz tureckých občanů - pravděpodobně nepřijdou. A Vladimir Putin zůstane jedním z důležitých partnerů.
Z Turecka pravděpodobně bude pokračovat exodus lékařů a dalších vzdělaných lidí, zvláště těch mladých, kteří utíkají před ekonomickou krizí a oklešťováním svobody. Erdogan ujistil, že nezmění ani neortodoxní hospodářskou politiku: proti inflaci bojuje snižováním úrokové sazby a ekonomové varují, že to zemi směřuje do ještě horší krize. Opozice se obává, že v dalších letech bude dál omezovat nezávislost různých institucí, například univerzit, a podřizovat je své nebývale silné politické vůli. Zároveň v Turecku roste mladá generace, která je v průměru mnohem méně zbožná a více opozičně naladěná, než byli jejich rodiče - a která jeho vizi politiky nesdílí.Erdogan zůstane prezidentem dalších pět let a podle ústavy je to jeho poslední mandát. Otázkou je, co bude pak. Žádný nástupce se totiž zatím na scéně nerýsuje. Tomáš Lindner

Já vám něco řeknu, my v Evropě jsme rozmazlení jedinečnou dobou míru

S žádným jiným politikem jsem nedělal tolik rozhovorů jako s Karlem Schwarzenbergem. Delší dobu jsem s ním nicméně nemluvil, potkali jsme se náhodou až nedávno v místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. Po osmadvaceti letech sem přijel prezident Petr Pavel, čímž navázal na tradici Václava Havla - a Schwarzenberg tu byl rovněž přítomen. Trochu stranou hlavní tribuny, na vozíku, v doprovodu svého asistenta. S prezidentem prohodil pár slov, společně se pobavili jedné historce, a pak už bývalý ministr zahraničí poslouchal projevy.

Chvíli jsem ho se zájmem pozoroval a došlo mi, že by bylo zase zajímavé s ním promluvit. I když je mu už pětaosmdesát a nemá žádnou oficiální funkci, z veřejného života se nestáhnul. Je tam, kde cítí, že je důležité být – jako v Letech. Stal se také externím zahraničně-politickým poradcem nového prezidenta, mají už za sebou první společné jednání. Schwarzenberg je tak znovu ve službě, což je také titulek rozhovoru, který jsme vedli a najdete ho v novém Respektu.
 

V jednom z dřívějších rozhovorů, který jsem s ním vedl, mi ke své službě řekl následující: „Bude to znít pateticky, ale já jsem vždycky chtěl sloužit této zemi. Víte, já jsem znal jednoho dětského psychologa ve Vídni, chodil jsem za ním se synem, když měl ve škole potíže v pubertě. Byl to rozumný starý pán a ten mi říkal, že v životě existuje jen několik období, kdy člověk opravdu silně přijímá vlivy. A je to především v dětství. Vzpomínám si, že když jsem byl malý kluk, matka s otcem mi říkali, že naše rodina má vůči naší zemi povinnosti, a to mě formovalo. Dost jsme se doma bavili o politice, leccos jsem už chápal. Když byl nalezen pod okny Černínského paláce Jan Masaryk, mně tehdy bylo jedenáct, mluvili jsme o tom s rodiči, díky tomu jsem věděl, co se stalo. Že je to vražda a konečný hřebík svobodného státu. Byl jsem zrovna nemocný, v županu jsem se pak postavil na postel a přísahal, že budu za svobodu bojovat. To určovalo celý můj život, něco jsem slíbil a snažil se tomu nějak dostát.”

Součástí služby Karla Schwarzenberga vždy bylo hodně se v politice zaměřovat na dobré sousedské vztahy s okolními zeměmi, především však naše pevné zakotvení v NATO a Evropské unie s prioritou zvýšit bezpečnost Česka. Proto se svého času tolik snažil prosadit americký radar. „Já ten radar prostě chci,“ vyprávěl mi v roce 2009 nad Atlantikem, když o tomhle tématu mířil jednat za tehdy nově jmenovanou šéfkou americké diplomacie Hillary Clinton. V radaru viděl pevnější stopu USA v tuzemsku, a tudíž odstrašení agresivního Ruska před choutkami znovu si tuhle zemi nárokovat. Americká administrativa nakonec z radaru v důsledku naivního pokusu navazovat s Ruskem normálnější vztahy vycouvala, ale hlavně se na něm neshodla zdejší politická elita.
 

Nedávno mi k tomu ředitel kontrarozvědky BIS Michal Koudelka řekl, že „akce radar“ byla výrazným úspěchem Ruska. „Jsem si jistý, že jsme tehdy měli možnost poprvé ve velké míře čelit kampani organizované Ruskem. Kampani, která měla za cíl ovlivnit veřejné mínění a prosadit ruský zájem. A tím bylo zabránit výstavbě amerického radaru u nás, který však neznamenal problém pro Česko, ale pro Rusko a pro jeho strategické plány v našem regionu. To, co znaly mnohé západní země už z dob studené války a co se skrývalo pod pláštíkem různých mírových hnutí, jsme tehdy poznávali poprvé v plné síle i my. Ostatně dneska v době ruské agrese na Ukrajině se znovu začínají objevovat také různá tzv. mírová hnutí, která používají stejné narativy jako ty, jež zaznívaly kolem radaru.“

K tématu jsem se proto nyní vrátil i v části aktuálního rozhovoru se Schwarzenbergem - jde nepochybně o událost, která měla zásadní vliv na naši bezpečnost a ve které Česko selhalo:

Radar v Česku nikdy neprošel, berete to jako svůj největší politický neúspěch?
Jestli byl největší, to nevím, ale byl to pořádný neúspěch. Proti byla, jak známo, sociální demokracie a další. Dělo se mimochodem vícero zajímavých věcí. Němci s Francouzi nedovolili v roce 2008 na summitu aliance v Bukurešti pozvání Ukrajiny do NATO - to vše si Rusové vyložili jako naši slabost, a proto si řekli, že si útoky můžou dovolit.

Čím ta slabost byla způsobená?
Já vám něco řeknu, my v Evropě jsme rozmazlení jedinečnou dobou míru, který tady byl. Od druhé světové války jsme měli v Evropě jen ty balkánské války při rozpadu Jugoslávie, ale jinak byl mír. My už nejsme zvyklí uvažovat v kategoriích moci a války a podobně, což je normální součást politiky. Místo toho jsme si uvykli myslet, že jsme v ráji a že bude věčný mír. Jenže ten nikdy není a nebude, neboť lidi jsou potvory. Rusy jsme nebrali dostatečně vážně, žili jsme v iluzi.

Už v ní nežijeme?
Teď na nějaký čas ne, skrze ruskou invazi na Ukrajině denně vidíme, kolik lidí tam zabíjejí, co se bombarduje. Kdyby však byl zase dvacet let mír, tak si lidi budou myslet, že může být věčný.

Ministryně obrany Jana Černochová podepsala v USA obrannou smlouvu. Je to pro vás reparát za radar?
Do jisté míry ano.

Smlouva tu umožňuje vybudovat například americkou základnu – tedy schválit by to musela vláda a parlament. Měli bychom o to usilovat, zvlášť když Americe hrozí znovu vláda nepředvídatelného Donalda Trumpa?
Já myslím, že Trump už se k vládě nedostane. A bylo by dobré, kdyby tady alespoň nějaká malá základna byla.

Autor těchto řádek si myslí to samé - a klidně by přívlastek „malá“ změnil za „větší“.

Česko vstoupilo do prvního letního týdne, alespoň tak mu to předpovídají meteorologové. "Pokud mluvíme o liberální straně, to znamená svoboda. My máme svobodu a já jsem svobodný člověk a když mě pozvali organizátoři na konferenci do Budapešti, tak jsem se svobodně rozhodl tam jít," vyrazil s razancí sobě vlastní na pole politické filozofie bývalý český premiér Andrej Babiš, a kolegy ze své evropské liberální strany ALDE, kterým vadí, že tráví čas na konferencích evropských a amerických extremistů, si udobřil tím, že jedny z nich nazval "absolutně bezvýznamnou maďarskou opoziční stranou", kteří jeho prostřednictvím útočí na jeho přítele Viktora Orbána. Polský prezident Andrzej Duda podepíše zákon, který zřizuje zvláštní komisi posuzující ruský vliv v zemi, která by mohla zakázat opozičním lídrům zastávat politické funkce. Polské parlamentní volby se odehrají ani ne za půl roku. Američtí politici se dohodli a jejich stát nezkrachuje. Češi při letošním hokejovém mistrovství prosázeli přes dvě miliardy korun a stanovili tím nový rekord. Nevládky, které se věnují pomoci ukrajinským uprchlíkům, oznámily, že po plánovaných vládních změnách nebude mít řada lidí, schovávajících se v Česku před válkou, dost peněz na bydlení. V čele Knihovny Václava Havla končí Michael Žantovský. Po vítězství konzervativců a krajní pravice v místních volbách vyhlásil španělský premiér Pedro Sanchéz předčasné volby parlamentní. Kyjev zažil další noc pod ruskou palbou, která ničeho nedosáhla. Šéf české kontrarozvědky Michal Koudelka oznámil spoluobčanům, že Rusko bude chtít zamezit parlamentnímu schválení obranné smlouvy s USA, kterou ministryně obrany Jana Černochová podepsala minulý týden. Obraz malířky Toyen Puis, plus tard (Potom, později) z roku 1950 se dnes na aukci v Praze prodal za 37,44 milionu korun včetně aukční přirážky, a stal se tak nejdražším dílem malířky z jejího poválečného období. Jen patnáct procent Čechů si myslí, že mají dost peněz na to, aby žili zdravě.